Pořád se pokládám za rybáře začátečníka, i když už chytám souvisle nějakou devátou sezónu, a přesto myslím, že tomu tak ještě chvilku bude. Rád bych si tu dnes odložil pár slov o mém současném koketování s muškařením – o mých muškařských znovu-začátcích (nebo jak tomu nejlépe říct). Muškaření jsem vždycky pokládal za neuvěřitelně sexy rybařinu. Přeci jen zdolat krásného desetikilového kapra, nebo si zafeederovat na řece s podoustvemi a tloušti je taky fajn, ale muška... Obléct si vysoké holiny, jít řekou, v přírodě, pozorovat pstruhy nebo lipany, jak lapají po plovoucí mouše, která k nim splývá po proudu. To je zase úplně jiná dimenze rybařiny. Taková, jak to říct, čistá. Pořád vidím svoje bílé suché mušky s oranžovým tělíčkem, na které jsem zamlada chytával potočáky a lipany na Metuji v Bražci. Pionýra zaparkovaného za budkou autobusové zastávky v zatáčce u mostu a pak ve vyřazených vojenských protichemických holínkách směrem proti proudu podle zdi přes zatáčku až k fabrice pod skály anebo dolů po proudu až za čističku. Nojo, vzpomínky. K muškaření jsem se, se stejným prutem, a dokonce i šňůrou, kterou jsem používal před 15 lety na Metuji, lehce vrátil asi před dvěma lety, kdy jsem poprosil kamaráda Jendu, celoživotního muškaře, aby mi starý prut zrevidoval a šnůru obnovil. Párkrát jsem byl zkusit muškařit na horním Labi, a i s docela uspokojivým výsledkem. Pár menších rybek se mi podařilo lapit. A hlavně ten pocit z muškařiny, no pro ten to přeci člověk dělá. 

V prvním červencovém týdnu byl areál Perníkového mlýna obsazen, ale vzhledem k tomu, že jsem ubytování objednával dost dlouho předem, podařilo se s provozovateli bez problémů dohodnout rezervaci mobilního domku – perníkové chaloupky přes most od hlavní budovy. Počasí bylo na prázdninový pobyt skvělé, předpověď slibovala horké dny. Z hlediska šancí na úspěch při muškaření samozřejmě ve svém amatérismu neumím ještě úplně správně vyhodnotit, co znamenají letní dny pro aktivitu pstruhů a lipanů, anebo jaké nástrahy či vybavení připravit. Vzal jsem tedy svou muškařskou výbavu, tak jak ji mám připravenou v regálu a uvidí se... 

Na místo jsme dorazili včas, i když cesta z Hradce nám dala tedy pořádně zabrat. Není to úplně blízko. Areál, kde jsme měli rezervované ubytování, byl opravdu moc pěkný. Bývalý mlýn s náhonem od řeky Otavy, na kterém byly k dispozici lodičky. Místo pro grilování, dětské prolézačky, trampolína, dokonce plavecký bazén, a to vše prakticky na dohled od zříceniny obrovského hradu Rábí. S holčičkou se tu nudit tedy nebudeme, teď ještě co řeka a pstruzi. 

Měl jsem koupenou povolenku na revír Otava 6 na celý druhý den. Vzhledem k tomu, jaké mělo být počasí (vedro a pařák), jsem měl v úmyslu jít brzy z rána a pak navečer se soumrakem. Neznalý revíru a místních reálií, jsem samozřejmě předem prohledával jakékoli informační zdroje, kam jít, kde začít nebo v kterém místě revíru ryby nejspíše hledat, ale nijakou moc konkrétní představu jsem nezískal. Řeka Otava tekla prakticky přímo za hranicí pozemků Perníkového mlýna, a tak jsem ráno nastoupil do proudu hned za chajdou a s úmyslem jít po proudu, kam to půjde, začal bičovat vodu. Pozoroval jsem tůň, ve které se setkával hlavní proud řeky s náhonem od mlýna, kde se na hladině objevovaly kroužky. Nasadil jsem tedy suchou mušku a zkoušel lovit z hladiny. Po chvíli bez kontaktu jsem pokračoval proudnějším úsekem směrem po proudu. Bylo ještě poměrně brzy ráno, takže provoz vodáků na řece nebyl prakticky žádný. Šel jsem pomalu po proudu a musím říct, že má cesta proudem byla dost staticky nejistá :) V prsačkách se mi chodila klouzala po slizkých kamenech, silný proud mi bral rovnováhu. Přeci jen měla řeka v těch místech dost sílu, a i v hloubce ne větší, než půl metru mi dělalo problém ji přejít bez upadnutí. 

Došel jsem proudem poměrně fádním rovným kamenitým úsekem k místu prudkého ohybu řeky vlevo, kde se do Otavy vléval nějaký potok. Chvíli jsem se tam zastavil, ale na suchou mušku jsem byl bez jakéhokoli kontaktu. Až teprve po výměně za potápivou nástrahu se zeleným chmýřím na zadečku, se začaly ozývat první záběry. Dva maličcí potočáci potěšili. Ale přeci jen jsem přijel na tento prémiový revír chytit nějakou větší rybu. Pokračoval jsem tedy dál po proudu opět poměrně rovným proudným úsekem. Vůbec jsem nevěděl, jak vypadá okolí řeky, jestli se dá například projít nějak rozumně po břehu nebo ne. Tu a tam jsem vylezl z vody, abych prohlédnul okolí. Většinou jsem skočnil v hustém křoví, které mě dál nepustilo. Na druhém břehu se objevila cyklostezka. Došel jsem ještě nějaký kousek po proudu, ale žádný další úlovek už jsem nezaznamenal. Navíc se začínajícím dopolednem se na řece začali objevovat vodáci na lodích a uhýbat se jim mě brzy přestalo bavit. Takže jsem se částečně vodou, částečně po břehu vrátil zpět k Perníkovému mlýnu bez nějakého zajímavě velkého úlovku. 

Večer jsem se přesunul od místa ubytování proti proudu nad splav k silničnímu mostu. Chytal jsem na úseku od mostu směrem proti proudu k obci Žichovice. Zastavil jsem se u jakéhosi odlehčovacího splavu, u kterého bylo klidnější místo, kde s přicházejícím večerem se na hladině ukazoval jeden kroužek vedle druhého. Moje suché mušky, ale opět zůstaly bez tknutí. Nakonec jsem se soumrakem přesunul ještě k silničnímu mostu, kde se mi v proudu podařilo lapnout ještě dva malé potočáky na potápivou nástrahu. Po příchodu k chaloupce jsem ještě ze zvědavosti párkrát nahodil potápivou nástrahu do místního náhonu. Nymfu se zeleným chmýřím vzal malý okoun. A tak jsem alespoň den končil s rybou na háčku :) 

Velcí pstruzi se tedy nedostavili. Na stránkách revíru Otava 6 můžete najít, jaké krásné ryby místní organizace v revíru má. Velké lipany, potočáky a prý dokonce i pstruhy tygří. Možná tu opravdu jsou. Mně se jich nepoštěstilo. Na Otavě 6 a vůbec v tomhle kraji je ale moc hezky, nikdy předtím jsem tu nebyl. Všem muškařům bych návštěvu tohoto místa určitě doporučil, i když jsem zrovna já mnoho nezaskóroval. Jsem moc rád, že jsme tu byli a poznali zase nějaká nová místa. 

Jsem taky moc rád, že jsem si tu mohl zamuškařit. Odnesl jsem si několik lekcí. 

Za prvé asi, že úspěch, byť v sebelépe zarybněném a sebe prémiovějším revíru není automatický a že k pěkným rybám je nutné se i na takových místech prochytat. 

Za druhé, že znalost místních reálií, znalost řeky v oblasti, kde chci chytat je obrovskou výhodou a hosté bez místní znalosti nebo místního průvodce jsou automaticky v nevýhodě, obzvláště pokud jejich čas pobytu je krátkodobě omezen povolenkou nebo délkou dovolené :) 

No a za třetí, že muškařině se neříká královská rybářská disciplína ani snad kvůli technice nahazování nebo ovládání prutu (i když možná také proto), ale více proto, že porozumět tomu, proč v kterou denní či roční dobu, jakou nástrahu použít nebo nepoužít, je skutečná věda. 

Na tomto třetím bodu mě myslím čeká, pokud chci být v muškaření úspěšnější, asi nejvíc práce. Porozumět tomu, proč a kdy použít potápivé, a ne plovoucí nástrahy, proč vzít ty se zlatou hlavičkou a zeleným chmýřím, a ne ty s černou hlavičkou a lesklým drátkem. To je věda, přátelé. A to se ještě vůbec nebavím o tom, že bych si ve svém rukodělném neumětelství měl nějaké vlastní nástrahy vázat. To si zatím vůbec nedokážu představit :) 

Pokud jste dočetli až sem, snad mnou zažité lekce pomohou i vám. Přeji tedy všem začínajícím muškařům úspěšný start. A kdykoli byste se cítili otráveni tím, jak vás třeba internetová komunita nebo kdokoli jiný mistruje, když hledáte odpovědi na své začátečnické otázky. Kdykoli by vás měly znechucovat odpovědi typu "místo ptaní se na blbosti, táhni radši k vodě to zkoušet", vždycky si vzpomeňte na tu krásu letního soumraku uprostřed chladivé proudící řeky se šnůrou na vodě v očekávání toho vašeho životního záběru. To přebíjí všechny internetové "mistry". 

Petrův zdar. 

PS. I přes mistrování všeho druhu jsem nakonec dostal tip na bezvadnou knížku pro úvodní orientaci v muškařině. Obzvláště sekce o nástrahách a jejich typech je skvělá (Znáte to, je to jako v rybařině. K dobrým úlovkům je třeba se prochytat. V tomto případě přes kupu internetových idiotů). Všem, koho by to zajímalo: Josef Šebela – Okouzlující muškaření

Komentář ke článku (0)

A je to tu. Dravčí sezóna. Konečně se mi podařilo jít na ryby přímo v den zahájení. Pamatuju si, jak před pár lety si můj kamarád Vojta náramně pochvaloval, jak se mu na zahájení dařilo. Štičky, boleni, okouni. Zbytek sezóny už pak téměř samé zero, ale zahájení zdařilé. Zahájení letos vyšlo na pátek, uspávání naší princezny dostala na starost moje paní a já vyrazil. Vlahý letní večer, obloha zlehka podmračená, podmínky ideální. 

Když jsem pak na háček zavěsil chuchvalec červů, splávek se v jednom hlubším místě potopil rychlostí blesku. Po záseku ryba vyletěla nad hladinu a mně bylo hned jasné, že to další tloušť asi nebude. Ryba rejdila sem a tam v proudu a skákala nad vodu. No řeknu vám, že to bylo tedy pořádné překvapení vidět pak v podběráku skoro 40 centimetrového pstruha duhového. Rozhodně jsem nechytal na pstruhovém úseku řeky a takovou rybu jsem zde tedy skutečně nečekal. Vyhozen z konceptu jsem úplně zapomněl pořídit fotodokumentaci. Překvapení to ale bylo více než příjemné, obzvlášť při dravčím zahájení :)

Čas pokročil, bylo už po půl osmé a já se přesunul s přívlačovou výbavou kousek výš ke splavu. Po zdařilém dobrodružství s tloušti a duhákem jsem se těšil na nějakého pěkného bolena nebo štiku. S sebou jsem měl lehký přívlačový prut, slaboučkou pletenkou a kapesní podběrák. Nahazoval jsem 10 centimetrové gumové kopýtko co nejdál, až do hluboké vody pod malou elektrárnou. Po čtvrtém nahození mi mohutný kopanec ohnul špici prutu a naviják se rozbzučel. Tak tohle bude velká ryba. Sledoval jsem, jestli nějaká velká štika nevyskočí nad hladinu. Ale kdepak. Mohutný protitah směřoval ke dnu. Že by velký candát? Ani tak. Na prutu balvan, který souvisle odvíjel slaboučkou pletenku z malého navijáku po proudu směrem od splavu. Během pár vteřin mi bylo jasné, že jsem zapřáhnul sumce. Proutek i pletenka navzdory své subtilnosti pracovaly dobře a ani v nejmenším to nevypadalo, že by se mělo něco utrhnout. Pomalu se mi začínalo dařit přibližovat těžké břemeno směrem ke břehu. Prodral jsem se porostlým břehem mezi keři až přímo k vodě, kde mezi velkými kameny bylo malé místo se štěrkem. Vědom si toho, že sumce asi nevsoukám do malého podběráku, sázel jsem na to, že ho přitáhnu co nejblíž ke břehu a rukama ho dostanu na malou štěrkovou plážičku. Po dobře čtvrthodinovém souboji jsem zahlédnul kus od břehu hlavu tmavého sumce velkého. Odhadem metrový sumčí dorostenec pěkně prověřoval mou lehkou přívlačovou výbavu. Sumec provedl ještě dva výpady směrem do proudu, ale pak už se mi podařilo dostat ho natolik blízko ke břehu, že i s pomocí malého podběráku jsem ho nakonec z řeky vytáhl. Sumec ležel na štěrkové pláži a mně se pořádně klepaly ruce. Peánem jsem mu z tlamy vytáhnul rozkousané gumové kopýtko a po přiložení míry naměřil 125 cm délky. Parádní souboj. Letošní zahájení nemohlo začít lepším dobrodružstvím. Sumce jsem otočil hlavou k vodě a jemně přistrčil zpět do řeky. 

Musel jsem si řádně vydechnout a vyměnit zdemolovanou nástrahu i s lankem. Prut i šňůrka nakonec vydržely a já jsem ještě další půlhodinku zkoušel štěstí na stejném místě. Kromě jednoho dalšího lehkého kopance jsem už ale další záběr nezaznamenal, a tak jsem se po deváté hodině večerní vypravil pomalu domů. No tak doufám, že letošní dravčí sezóna nebude po tomhle úvodním dnu stejně špatná jako ta Vojtova před několika lety. Zahájení to ale letos bylo, jak má být!

Komentář ke článku (0)

Dostali jsme pozvání od přátel mé ženy Míši a Lukáše, abychom si k nim udělali rodinný výlet. Bydlí v malé vesničce kousek od Jihlavy, a tak jsme nabalili na víkendový výlet vše potřebné (k tomu ještě pár slov o chvilku později) a vyrazili. Naplánovali jsme dostatek zastávek po cestě pro jakékoli očekávané potřeby dvouleté dcerky a v té souvislosti rezervovali i dostatek času. Holčička ale bezprostředně za Hradcem usnula, takže první zastávka byla až v zoo v Jihlavě.

Mám to ale hodnou ženu! Ta při domlouvání návštěvy myslela i na mě a domluvila mi speciální program. Domluvila, že s Míšiným manželem Lukášem a jejich malým synkem Františkem půjdeme v neděli ráno na ryby. Lukáš dostal patřičné instrukce, a tak už týden předem jsme se po messengeru domlouvali, kam že to půjdeme. Vzhledem k mé východočeské povolence padla volba na soukromý kaprový revír nedaleko jejich vesnice. No, a tak mezi potřebné nezbytnosti na víkend přibyla do auta i má odlehčená kaprová výbava.

Nebyl jsem moc schopen dohledat, co přesně pro ten revír bude potřeba. Soukromé revíry mají většinou svá dost konkrétní omezení a požadavky. A tak jsem nevěděl, jestli háčky s protihrotem nebo bez protihrotu, jestli velký podběrák nebo stačí menší, jestli můžu krmit method mixem nebo jen peletami anebo boilie. Lukáš taky moc detailů nevěděl, a jak jsem pochopil, bude to i pro něj na tom místě premiéra. Sbalil jsem podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a taky vzhledem k velikosti auta. Nakonec se ukázalo, že vlastně nic moc nechybělo.

Dorazili jsme v pořádku. Cestou jsme navštívili jihlavskou zoo, kde jsme sice trochu zmokli, ale na setkání s žirafami si naše holčička pamatuje dodnes. Večer u Míši a Lukáše proběhla bojová porada ohledně nedělního rybolovu. František dostal nakázáno jít brzy spát, že plán je být ráno v 7 hodin u vody. Během celé porady se tvářil rozumně, jako správný zodpovědný šestiletý školák. Jen na závěr poznamenal, že doufá, že se ráno stihne taky snídaně, že v neděli jsou vždycky palačinky. "Viď táto!?" Lukáš už začínal tušit, co ho druhý den čeká, protože Míša nějak nejevila chuť být v 6 hodin ráno iniciativní u plotny. Navíc ženská část ansámblu, včetně naší malé Elinky, měla na druhý den za úkol dopoledne připravit oběd a přivézt ho hladovým rybářům k vodě.

Ti z vás, kdo mají doma malé děti, asi tuší, jak nedělní ráno vypadalo. Vstávalo se nějak kolem půl sedmé. Což už samo o sobě nedovolovalo splnit původní úkol být v 7 hodin u vody. Lukáš se jako správný táta dal do palačinek (protože přeci v neděli vždycky jsou palačinky). I přes improvizaci s moukou, snídaně proběhla, jak se na nedělní snídani sluší a vyrazili jsme. Pro drobném bloudění jsme dorazili na místo a usedli k vodě kousek od hráze. Revír Příseka je malá nádrž v lese v pěkném klidném údolí. O tom, co se zde dá chytit nebo jak to bere jsem neměl tušení. Plán byl to prostě zkusit a uvidí se.

František poctivě pomáhal Lukášovi vybalovat. Nosil věci od auta na místo, sondoval a spekuloval co všechno ve vodě může být. Výbava rozbalena, návnady připravené, echolotem ve vodě nezjištěna žádná extra aktivita, ale co – nahazujeme. Čas? Skoro 9 hodin ráno. Nojo, ale hlavně, že tu jsme :) Měl jsem připravené PVA punčošky s malými granulkami a method mixem na zakrmení a nějaké menší boilie, rohlíkáče, kukuřici a pár žížal, co jsme s Lukášem večer vytahali u nich na zahrádce ze záhonku. Čekal jsem nějaké větší kapry, možná amury nebo snad i jesetera. Okolo nás byli ještě další dvě rybářské výpravy. Bivaky zapnuté až na zem, nevypadalo to tedy na nějakou intenzivní ranní aktivitu.

Uběhla první hodinka bez záběru a Františkovo očekávání úlovku a rybářské akce se začalo pomalu měnit v nudu.

Na chvilku odbočím: Víte, když jdou chlapi na ryby, častokrát nepotřebují ani mluvit. Prostě tam jen tak spolu jsou. Vychutnávají si chvíle u vody, i když zrovna nic nebere, koukají na hladinu. Podle jisté teorie, ženský mozek vypadá a funguje jako klubko navzájem propojených a zamuchlaných drátků, kde se jednotlivé podněty přicházející zvenčí vzájemně proplétají, interagují a asociují se mezi sebou. Kdežto mozek mužský je jako rovná police s pravidelnými krychlovými krabičkami, kde jsou témata úhledně uspořádána a řeší se vždycky jen ta z té krabičky, která je zrovna otevřená. Chlapský mozek se prostě na chvíli, kdy je na rybách, umístí do krabičky Rybolov, což je krabička dost blízká krabičce Nic. Jen upozorňuji, že ženský mozek v této teorii nic jako krabičku Nic nezná. Pro ilustraci uvádím, co vždycky říká moje máma, když jsme s tátou na rybách a on pak přijde domů, kde se ho máma začne porůznu vyptávat. A máma to vždycky komentuje a diví se: "Vždyť ten táta nic neví. O čem se celou dobu spolu na těch rybách bavíte?" Nevysvětluji. Uzavírám to tím, že prostě někdy není potřeba mluvit. Krabička Ryby. Krabička Nic.

František začal vymýšlet aktivity. Házení kamenů do rybníka jsme s Lukášem moc nechtěli akceptovat, a tak jsme to zachránili hrou Jakou věc v okolí si zrovna myslím. Františkovi hádání vydrželo asi 4 kola (kytku, strom, lavičku, vidličku k prutu) než prohlásil, že teď si bude myslet věc on a my budeme hádat. Karkulku jsme s Lukášem ještě uhodli. Ale položivou, polomrtvou zombie pod hladinou rybníka, co se občas hýbe a občas ne, už jsme uhodnout nezvládli. Dobré ale bylo, že nám hádání zabralo dobrou půlhodinku.

No řeknu vám, přátelé, moc to nebralo. Zkoušeli jsme všechny možné nástrahy. Malé boilie, větší boilie, kukuřici, rohlíkáče i žížaly. Františkovi jsme zatím vymysleli další program – házení boilies do vody kobrou. To byl hit a nedojít mi 20 mm koule, vydržel by s ní František určitě do oběda. Takhle musel Lukáš zachraňovat šiškovou bitvou a výletem pro pití na parkoviště do auta. Už jsme měli fakt hlad a na parkovišti se objevilo auto s našimi drahými ženami s kastrůlky v rukou. Elinka cupitala v gumákách a klopýtala přes kořeny rovnou k mému rybářskému křesílku. O nic jiného moc neměla na rozdíl od Františka zájem. Máme to oba s Lukášem hodné ženy. Přinesly nám výborný oběd. Nálada se po dopoledni bez záběru určitě vylepšila. Ženy se divily jak to, že nemáme žádnou rybu a ptaly se, co tu teda celé dopoledne děláme a o čem jsme si povídali? :-) Vysvětlení s krabičkou Nic tentokrát nebylo potřeba, protože především díky Františkovi nezbyl na krabičku Nic čas. A na krabičku Rybolov nebyla z důvodu absence jakéhokoli záběru vlastně příležitost.

Seděli jsme na lesní lavičce u oběda a všichni jsme si z kastrůlku pochutnávali na pečeném bažantu s knedlíkem a zelím. Mňam. Když tu přeci jen jízda na mém levém prutu. Odhodil jsem ohlodanou bažantí kost. Zásek a silný protitah. Velký kapr? Najednou skok dlouhého těla nad hladinu a plácanec obřím šíbrem zadní ploutve – jeseter. Akce. František hned dostal úkol připravit podběrák a podložku. Když jsme rybu přitáhli blíž ke břehu, bylo jasné, že má určitě přes metr délky a Lukášův malý podběrák nebude stačit. Poslal Františka pro velký kaprový. Souboj to byl důstojný. Jeseter sibiřský o délce metr třicet byl asi za 20 minut v podběráku a na podložce. Moc pěkná ryba. Pro Františka konečně nějaká pořádná akce. František se hned o rybu pečlivě postaral. Poléval ji vodou, potěžkal si ji ve vážícím saku a zodpovědně mi pomohl ji vrátit vodě. Holkám jsme alespoň zase ukázali, že se tady u rybníka taky něco rybářského děje :)

Byl čas se sbalit a vyrazit domů. Tak jsme nakonec přeci jen neskončili bez ryby. Revír Příseka je pěkný. Menší, ale věřím, že by se tu ještě nějaké pěkné ryby daly potkat. S bivakem na pár dní by to určitě smysl mělo. Lukášovi se sluší poděkovat, jak to hezky zařídil. František nakonec viděl pěknou rybu a budiž mu ke cti, že celé dopoledne tam s námi vydržel. Na krabičku Rybolov (Nic) je sice ještě moc mladý, a mlčet mu s námi moc nešlo, ale chce se toho hodně dovědět, ptá se a vymýšlí, a to je dobře. Elinka nakonec rybu viděla taky, i když nevím, jestli z toho měla rozum. Beru jí teď na podzim na ryby častěji. Bohužel se mi moc nedaří a častokrát končíme bez jediného záběru (samozřejmě nejen kvůli její přítomnosti :)). Až mám strach, aby se mnou na ty ryby vůbec chtěla chodit, když vlastně žádné ryby nevidí. No snad ji to nepřestane bavit jen tak.

Děkujeme Míše, Lukášovi a Františkovi za pěkný víkend a pěkný nový revír, který jsem mohl na Vysočině poznat. Byl to fajn výlet a zas příště... Třeba u nás! Lukášovi s Františkem to dlužím.

Komentář ke článku (0)

Léto, čas dovolených a my vyrazili do Jizerek. Na sváteční týden začátkem července jsme se vypravili všichni tři do Jizerských hor do Josefova Dolu. Ti z vás, kteří vyráží na dovolenou s dětmi mi dají určitě za pravdu, že prioritou při hledání ubytování je samozřejmě infrastruktura pro děti. Hřiště, hernička, jídlo atd. I my jsme v rámci těchto kritérií našli moc pěkné místo a s napakovaným autem a nejistou předpovědí počasí jsme vyrazili. 

Samozřejmě jsem už předem sondoval nějaké možnosti, jak si v Jizerkách zachytat. Hotel, ve kterém jsme měli objednané ubytování je přímo na břehu říčky Kamenice, takže muškaření, případně nějaká lehčí pstruhařina se nabízela. Moje hodná žena nic proti tomu, abych si s sebou sbalil lehkou výbavu neměla a jedno dopoledne na rybačku mi věnovala :) Musím tady ocenit Severočeský územní svaz, pod který zdejší pstruhový revír patří. Aniž bych něco takového čekal, našel jsem na jejich webu formulář pro objednání hostovací povolenky! Přátelé, to bylo fantastické zjištění. Do té chvíle jsem si myslel, že celý ČRS žije v digitálním pravěku a teď toto! Už trošku méně uživatelsky příjemné bylo, když jsem se dověděl, že povolenka mi přijde do týdne poštou, je ji třeba samozřejmě do 15 dnů od konce její jednodenní platnosti vrátit. V mém případě asi opět poštou, protože cestu do Ústí nad Labem hned tak mít nebudu (byl jsem tam jednou v životě, asi před 7 lety náhodou :)). A také, že pro její objednání je třeba oskenovat a přiložit do formuláře rybářský lístek a legitimaci místní organizace, kde jsem organizován. Proces věru dost složitý na to, že jsem si chtěl zachytat jeden půlden :) Ale určitý pokus o digitalizaci celého zkostnatělého procesu administrace povolenek Severočeskému svazu nelze upřít a já mu za aspoň tento malý krok vpřed tímto děkuji. Vše se ukázalo nakonec jako superrychlé. V pátek jsem povolenku objednal, zaplatil přes internetovou platební bránu a v úterý měl už doma ve schránce avízo o doporučeném psaní na poště. 

V Jizerkách bylo moc hezky. První den, ještě ve slunečném odpoledni, jsme si dali krátkou procházku s kočárkem k přehradě nad Josefovým Dolem. Druhý den bylo dopoledne dost sychravo. Tu a tam nějaká kapka deště, zataženo a zima. No, oblékl jsem prsačky, že vyrazím s muškou do proudu :) Obléknul jsem se v autě před hotelem na parkovišti. Navěsil na sebe všechny nezbytnosti – vestu, podběrák, pláštěnku, no však to znáte, s tím, že od auta vyrazím rovnou k řece. A ejhle telefon zůstal na nočním stolku v pokoji v prvním patře. Takže jsem si dal módní přehlídku před celou hotelovou jídelnou se snídajícími hosty směrem přes recepci do prvního patra. S muškařskou vestou, v gumákách a s podběrákem na zádech jsem byl pro ně myslím pěknou veselou ranní atrakcí. 

Konečně jsem byl kompletní a mohl jsem vyrazit mezi kameny do horské řeky. Říčka Kamenice je v Josefově dole dost úzká a klikatí se mezi velkými horskými kameny celou vesnicí. Vyrazil jsem po proudu od hotelu. Prohazoval jsem proudy tu nymfami, tu mokrými muškami. Zkoušel jsem místa za kameny. Voda byla krásné horsky průzračná, a i přes poměrně ne úplně letní počasí to bylo moc hezké dopoledne s muškou na horách. Chytal jsem asi 3 hodinky a nezaznamenal jsem žádný úlovek. Několik pokusů o záběr, spíše ode dna za kameny. Na suchou mušku to vzhledem k počasí nefungovalo vůbec. Z hlediska konečného score úlovků se tedy Jizerské dopoledne příliš nezdařilo, ale za tento horský pokus jsem moc rád a poznal jsem zase kus krásné přírody a krásnou vodu. 

Docela mě to Jizerské muškaření navnadilo a po návratu jsem si říkal, že bych zašel zase po roce vyzkoušet můj oblíbený úsek na muškaření na horním Labi pod Dvorem Králové. Vzal jsem výbavu do auta a v pátek dopoledne po návratu z Jizerek jsem vyrazil. Počasí se od toho Jizerského naprosto otočilo. V pátek dopoledne bylo pravé léto. Sice trochu pod mrakem, ale dusno, teplo. Letmým pohledem z mostu jsem zahlédl ryby sbírající z hladiny a bylo jasno. Tentokrát to zkusím na suché mušky, alespoň bude legrace. 

Prošel jsem od mostu kousek divočejším proudem do místa, kde se hladina trochu uklidňuje a plyne zvolna přes velké kameny na dně. Zdálo se mi, že i když bylo vody v Labi pomálu, jako všude kvůli suchu, byla přeci jen trochu podkalená, jako by z Lesa Království drobně upouštěli. Třeba to tak opravdu bylo. Začal jsem mušky spouštět po proudu. Nejdřív jsem mířil ke druhému břehu pod převislé větve keřů. Odtamtud mi to posledně brali malí tloušti. A opravdu za chvilku první úlovek. Malinký tloušť, ne víc než 15 cm. Převázal jsem na trochu větší model suché plovoucí mušky. Pouštěl jsem ji teď víc po proudu spíše středem. A hleďme. Z poza kamenů na dně se začali hlásit pstruzi. Nejdřív jen zásek naprázdno, když jsem viděl, jak po mušce něco vyjelo. Na druhý pokus jsem už zasekl rybu. Krásný duhák 32 cm. Ukázalo se, že zrovna tohle místo bylo v letním dopoledni to pravé pro suché mušky. Co chvíli bylo vidět, jak ryby sbírají z hladiny. Zaznamenal jsem další úlovky. Podařilo se mi zaseknout ještě jednoho menšího duháka a další tři větší potočáky.  

Neprošel jsem to dopoledne žádný lán světa vodou. Strávil jsem 3 hodinky prakticky na 300 metrech řeky a bavil jsem se královsky. Prověřil jsem svou muškařskou výbavu a viděl pár moc pěkných pstruhů. Po nulovém score v Jizerkách to byla příjemná změna a zjištění, že i s muškou se dá hezky pobavit.

Komentář ke článku (0)

Kamarádi, utíká to. Je to neuvěřitelné. Jako před chvílí bylo, kdy jsem tu psal o rozlučce se svobodou a naše holčička už má skoro dva roky. Ještě to asi chvilku potrvá, než ji budu moct vzít s sebou na nějakou aspoň kraťoučkou rybářskou výpravu, a tak zatím plním výkaz docházek je velmi, velmi pomalu. Letos jsem se tady na svém blogu nedopustil ani žádného bilančního článku za rok 2021. Ono totiž moc nebylo o čem moc bilancovat. Docházek k vodě nemám bohužel ani letos mnoho, vyjde mi to vždycky tak jednou za měsíc. 

Vzhledem k malému počtu vycházek není moc čas objevovat nová místa, a tak dávám přednost těm osvědčeným, kde tuším, že bych alespoň nějakou ploutev mohl natrefit. V zimě jsem se několikrát vypravil na Orlici nad Mlejnek a nezklamalo. Vytáhl jsem tam v zimě i brzy zjara několik pěkných kapříků a dalších ryb. Tam to prostě v zimě a brzy na jaře funguje. Jsem trochu smutný z našeho tajného místa na Labi u Vysoké. Molo už dávno vzala voda a cestu na louku zavřeli závorou. Moc se tam už nedá dostat a flek na druhém břehu je také dost obtížně přístupný. Ale třeba bude někdy čas naše molo obnovit. Budu se tam muset vypravit alespoň na obhlídku, zkontrolovat letošní stav. 

V polovině května se moje holky vypravily na krátkou babskou dovolenou s kamarádkami a jejich dětmi, takže jsem na pár dní zbyl doma jako slaměný vdovec. Samozřejmě jsem všechny čtyři dny musel využít a vyrazit na ryby. Stavil jsem se za tátou jeden den na Rozkoši, kde jsme spolu s ním a malým synovcem poškádlili malé násaďáčky.

Druhý den jsem vyrazil navečer do města pod Hučák. Dlouho jsem tam nebyl a znova jsem si potvrdil, že po tom, co před několika lety opravovali levý břeh směrem k parku a vybagrovali dno, se sem ryby nějak nevrátily. Za asi 4 hodinky večerního rybolovu se mi podařilo chytit jen několik malých cejnů. Cožpak o to, alespoň něco se dělo, ale už můžu jen vzpomínat, jak jsem tam před "rekonstrukcí" pravidelně chytal třeba jeseny nebo i malé úhoře. 

Ve čtvrtek ráno jsem pokračoval ve městě a usednul pod cyklostezku přímo v centru. Tohle místo mám moc rád. Je to tu takový příjemný urban fishing. Myslím to tak, že nemusíte co chvíli odsouvat stoličku kvůli projíždějícím kočárkům nebo chránit krmení v kbelíčku, aby vám ho nesežral kolemjdoucí venčící se pes, ale máte v trávě pod stromy přeci jen od ruchu na ulici nad vámi drobný odstup. Zároveň si ale přes cestu můžete skočit třeba pro kafe. No prostě urban fishing v centru města, se vším, co k tomu patří. Jako například proplouvající se otužilci nebo výletní parníky a lodičky. I přes tyhle překážky se mi, ale dopoledne docela dařilo. Zabralo mi pár cejnů a menších kaprů. Když jsem vytáhl pěkného pětapadesátníka (asi největšího to dopoledne), zastavil se nade mnou procházející se mladý pár se psem. Můj úlovek je asi zaujal, a tak sešli z chodníku ke mně dolů k vodě a prohodili jsme pár slov. Týpek se tak zálibně díval na kapříka jak odplouvá z podběráku zpět do řeky, že si myslím, že holčina půjde na příští procházku asi jen sama se psem, protože on bude sedět u vody :)

V pátek dopoledne jsem vrazil kousek za město nad Předměřický jez. Na tohle "legendární" místo, na které vždycky, když se potkáme, vzpomíná kamarád Hrobník, jako na nejhorší místo, kde jsme kdy spolu byli na rybách, jsem byl obzvlášť zvědavý. Vzal jsem tam Hrobníka kdysi totiž původně proto, protože jsem tady jednou po letní bouřce zaznamenal svůj první double krásných kapříků, které jsem zapsal a s položkou Odchytáno hrdě odešel domů. Úplně jsem sem ale přestal jezdit, zejména po tom, co jsme tu s Hrobníkem zaznamenali dvě naprosto čisté nuly. Ještě jsem potom tomuhle úseku dal jednou šanci sám, ale opět s nulovým výsledkem. Zároveň na příjezdovou cestu k řece umístili zákazovou značku, což mou chuť sem jít zabilo úplně. Tedy toto páteční dopoledne jsem nechal auto u značky a popošel kousek na druhou stranu než obvykle, asi sto metrů proti proudu. 

Zaujal jsem místo pod lípou, kde zjevně přede mnou už nějaký rybář seděl. Skoro to vypadalo na nějaký bivak. Na druhém břehu se do Labe vlévá potok, a tak jsem jeden prut umístil k soutoku a druhý blíž k mému břehu do proudu. Vzhledem k předchozím zkušenostem jsem nic moc neočekával, ale musím říct, že jsem se to dopoledne bavil královsky. Nejdřív se přímo z proudu přihlásila malá plotička a kapřík. S nástrahou jsem nijak neexperimentoval. Ochucené ani neochucené rohlíkáče ani kukuřice na háčku nic moc zajímavého nepřinesly, a tak jsem zůstal prakticky pouze u červíků. Měl jsem zaklipováno a snažil jsem se v nahazování být co nejpřesnější. Postupně jsem si futroval obě místa. Ze vzdálenějšího břehu od soutoku to dlouho nic nedělalo. Pak to ale zlomil krásný čtyřicátník šupináč. Měl jsem s sebou sice silnější Trabucco feeder, jemný Accolyte jsem tentokrát nechal doma, ale na šestnáctce vlasci tenhle říční bojovník vyváděl pěkné kousky. Až jsem musel stočit i druhý prut. Kapřík bojoval proti proudu i po proudu a nakonec skončil v podběráku. Od té doby, co nához, to ryba. Druhé krmné místo uprostřed proudu jsem samozřejmě trošku šidil. Druhý prut jsem měl často i delší dobu nenahozený, protože z druhého břehu od soutoku to opravdu bralo. Jeden kapřík za druhým. A nebyli to žádní drobci. Největší měl skoro k 60 cm délky. Úplně nevím, jestli to přičíst předchozímu rybáři, který tohle místo šikovně zakrmil, nebo mému krmení a přesnému nahazování, počasí či náhodě.  

Dopoledne utíkalo a krmení z kbelíčku ubývalo. Nakonec jsem počítadlo zastavil na čísle 12. Bojovní říční kapříci po delší době prověřili moji feederovou výbavu. Znovu se mi to dopoledne potvrdila krása feederového rybaření, kde i s omezeným časovým rozpočtem (v mém případě z rodinných důvodů) je možné zažít skvělé chvíle na rybách, třeba s menšími kousky, jak by asi moje úlovky nazvali ortodoxní kapraři, ale určitě dostatečně aktivním a akčním způsobem rybolovu. Všem vám, kterým feeder přirost k srdci jako mě to určitě nemusím dlouze vysvětlovat. 

Jaro ve městě i v blízkém okolí bylo pro mě i na rybách nakonec docela fajn. Čeká nás teď léto a dovolená. Na začátku jsem psal o tom, že kvůli rodinným povinnostem není moc času objevovat nová místa. Něco se ale přeci jen chystá. Jedeme do Jizerek a za kamarádama na Vysočinu. Tak jsem zvědav ;)

Komentář ke článku (0)