Péca na rybách, povídání rybáře začátečníka

Na rybách s omladinou




Dostali jsme pozvání od přátel mé ženy Míši a Lukáše, abychom si k nim udělali rodinný výlet. Bydlí v malé vesničce kousek od Jihlavy, a tak jsme nabalili na víkendový výlet vše potřebné (k tomu ještě pár slov o chvilku později) a vyrazili. Naplánovali jsme dostatek zastávek po cestě pro jakékoli očekávané potřeby dvouleté dcerky a v té souvislosti rezervovali i dostatek času. Holčička ale bezprostředně za Hradcem usnula, takže první zastávka byla až v zoo v Jihlavě.

Mám to ale hodnou ženu! Ta při domlouvání návštěvy myslela i na mě a domluvila mi speciální program. Domluvila, že s Míšiným manželem Lukášem a jejich malým synkem Františkem půjdeme v neděli ráno na ryby. Lukáš dostal patřičné instrukce, a tak už týden předem jsme se po messengeru domlouvali, kam že to půjdeme. Vzhledem k mé východočeské povolence padla volba na soukromý kaprový revír nedaleko jejich vesnice. No, a tak mezi potřebné nezbytnosti na víkend přibyla do auta i má odlehčená kaprová výbava.

Nebyl jsem moc schopen dohledat, co přesně pro ten revír bude potřeba. Soukromé revíry mají většinou svá dost konkrétní omezení a požadavky. A tak jsem nevěděl, jestli háčky s protihrotem nebo bez protihrotu, jestli velký podběrák nebo stačí menší, jestli můžu krmit method mixem nebo jen peletami anebo boilie. Lukáš taky moc detailů nevěděl, a jak jsem pochopil, bude to i pro něj na tom místě premiéra. Sbalil jsem podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a taky vzhledem k velikosti auta. Nakonec se ukázalo, že vlastně nic moc nechybělo.

Dorazili jsme v pořádku. Cestou jsme navštívili jihlavskou zoo, kde jsme sice trochu zmokli, ale na setkání s žirafami si naše holčička pamatuje dodnes. Večer u Míši a Lukáše proběhla bojová porada ohledně nedělního rybolovu. František dostal nakázáno jít brzy spát, že plán je být ráno v 7 hodin u vody. Během celé porady se tvářil rozumně, jako správný zodpovědný šestiletý školák. Jen na závěr poznamenal, že doufá, že se ráno stihne taky snídaně, že v neděli jsou vždycky palačinky. "Viď táto!?" Lukáš už začínal tušit, co ho druhý den čeká, protože Míša nějak nejevila chuť být v 6 hodin ráno iniciativní u plotny. Navíc ženská část ansámblu, včetně naší malé Elinky, měla na druhý den za úkol dopoledne připravit oběd a přivézt ho hladovým rybářům k vodě.

Ti z vás, kdo mají doma malé děti, asi tuší, jak nedělní ráno vypadalo. Vstávalo se nějak kolem půl sedmé. Což už samo o sobě nedovolovalo splnit původní úkol být v 7 hodin u vody. Lukáš se jako správný táta dal do palačinek (protože přeci v neděli vždycky jsou palačinky). I přes improvizaci s moukou, snídaně proběhla, jak se na nedělní snídani sluší a vyrazili jsme. Pro drobném bloudění jsme dorazili na místo a usedli k vodě kousek od hráze. Revír Příseka je malá nádrž v lese v pěkném klidném údolí. O tom, co se zde dá chytit nebo jak to bere jsem neměl tušení. Plán byl to prostě zkusit a uvidí se.

František poctivě pomáhal Lukášovi vybalovat. Nosil věci od auta na místo, sondoval a spekuloval co všechno ve vodě může být. Výbava rozbalena, návnady připravené, echolotem ve vodě nezjištěna žádná extra aktivita, ale co – nahazujeme. Čas? Skoro 9 hodin ráno. Nojo, ale hlavně, že tu jsme :) Měl jsem připravené PVA punčošky s malými granulkami a method mixem na zakrmení a nějaké menší boilie, rohlíkáče, kukuřici a pár žížal, co jsme s Lukášem večer vytahali u nich na zahrádce ze záhonku. Čekal jsem nějaké větší kapry, možná amury nebo snad i jesetera. Okolo nás byli ještě další dvě rybářské výpravy. Bivaky zapnuté až na zem, nevypadalo to tedy na nějakou intenzivní ranní aktivitu.

Uběhla první hodinka bez záběru a Františkovo očekávání úlovku a rybářské akce se začalo pomalu měnit v nudu.

Na chvilku odbočím: Víte, když jdou chlapi na ryby, častokrát nepotřebují ani mluvit. Prostě tam jen tak spolu jsou. Vychutnávají si chvíle u vody, i když zrovna nic nebere, koukají na hladinu. Podle jisté teorie, ženský mozek vypadá a funguje jako klubko navzájem propojených a zamuchlaných drátků, kde se jednotlivé podněty přicházející zvenčí vzájemně proplétají, interagují a asociují se mezi sebou. Kdežto mozek mužský je jako rovná police s pravidelnými krychlovými krabičkami, kde jsou témata úhledně uspořádána a řeší se vždycky jen ta z té krabičky, která je zrovna otevřená. Chlapský mozek se prostě na chvíli, kdy je na rybách, umístí do krabičky Rybolov, což je krabička dost blízká krabičce Nic. Jen upozorňuji, že ženský mozek v této teorii nic jako krabičku Nic nezná. Pro ilustraci uvádím, co vždycky říká moje máma, když jsme s tátou na rybách a on pak přijde domů, kde se ho máma začne porůznu vyptávat. A máma to vždycky komentuje a diví se: "Vždyť ten táta nic neví. O čem se celou dobu spolu na těch rybách bavíte?" Nevysvětluji. Uzavírám to tím, že prostě někdy není potřeba mluvit. Krabička Ryby. Krabička Nic.

František začal vymýšlet aktivity. Házení kamenů do rybníka jsme s Lukášem moc nechtěli akceptovat, a tak jsme to zachránili hrou Jakou věc v okolí si zrovna myslím. Františkovi hádání vydrželo asi 4 kola (kytku, strom, lavičku, vidličku k prutu) než prohlásil, že teď si bude myslet věc on a my budeme hádat. Karkulku jsme s Lukášem ještě uhodli. Ale položivou, polomrtvou zombie pod hladinou rybníka, co se občas hýbe a občas ne, už jsme uhodnout nezvládli. Dobré ale bylo, že nám hádání zabralo dobrou půlhodinku.

No řeknu vám, přátelé, moc to nebralo. Zkoušeli jsme všechny možné nástrahy. Malé boilie, větší boilie, kukuřici, rohlíkáče i žížaly. Františkovi jsme zatím vymysleli další program – házení boilies do vody kobrou. To byl hit a nedojít mi 20 mm koule, vydržel by s ní František určitě do oběda. Takhle musel Lukáš zachraňovat šiškovou bitvou a výletem pro pití na parkoviště do auta. Už jsme měli fakt hlad a na parkovišti se objevilo auto s našimi drahými ženami s kastrůlky v rukou. Elinka cupitala v gumákách a klopýtala přes kořeny rovnou k mému rybářskému křesílku. O nic jiného moc neměla na rozdíl od Františka zájem. Máme to oba s Lukášem hodné ženy. Přinesly nám výborný oběd. Nálada se po dopoledni bez záběru určitě vylepšila. Ženy se divily jak to, že nemáme žádnou rybu a ptaly se, co tu teda celé dopoledne děláme a o čem jsme si povídali? :-) Vysvětlení s krabičkou Nic tentokrát nebylo potřeba, protože především díky Františkovi nezbyl na krabičku Nic čas. A na krabičku Rybolov nebyla z důvodu absence jakéhokoli záběru vlastně příležitost.

Seděli jsme na lesní lavičce u oběda a všichni jsme si z kastrůlku pochutnávali na pečeném bažantu s knedlíkem a zelím. Mňam. Když tu přeci jen jízda na mém levém prutu. Odhodil jsem ohlodanou bažantí kost. Zásek a silný protitah. Velký kapr? Najednou skok dlouhého těla nad hladinu a plácanec obřím šíbrem zadní ploutve – jeseter. Akce. František hned dostal úkol připravit podběrák a podložku. Když jsme rybu přitáhli blíž ke břehu, bylo jasné, že má určitě přes metr délky a Lukášův malý podběrák nebude stačit. Poslal Františka pro velký kaprový. Souboj to byl důstojný. Jeseter sibiřský o délce metr třicet byl asi za 20 minut v podběráku a na podložce. Moc pěkná ryba. Pro Františka konečně nějaká pořádná akce. František se hned o rybu pečlivě postaral. Poléval ji vodou, potěžkal si ji ve vážícím saku a zodpovědně mi pomohl ji vrátit vodě. Holkám jsme alespoň zase ukázali, že se tady u rybníka taky něco rybářského děje :)

Byl čas se sbalit a vyrazit domů. Tak jsme nakonec přeci jen neskončili bez ryby. Revír Příseka je pěkný. Menší, ale věřím, že by se tu ještě nějaké pěkné ryby daly potkat. S bivakem na pár dní by to určitě smysl mělo. Lukášovi se sluší poděkovat, jak to hezky zařídil. František nakonec viděl pěknou rybu a budiž mu ke cti, že celé dopoledne tam s námi vydržel. Na krabičku Rybolov (Nic) je sice ještě moc mladý, a mlčet mu s námi moc nešlo, ale chce se toho hodně dovědět, ptá se a vymýšlí, a to je dobře. Elinka nakonec rybu viděla taky, i když nevím, jestli z toho měla rozum. Beru jí teď na podzim na ryby častěji. Bohužel se mi moc nedaří a častokrát končíme bez jediného záběru (samozřejmě nejen kvůli její přítomnosti :)). Až mám strach, aby se mnou na ty ryby vůbec chtěla chodit, když vlastně žádné ryby nevidí. No snad ji to nepřestane bavit jen tak.

Děkujeme Míše, Lukášovi a Františkovi za pěkný víkend a pěkný nový revír, který jsem mohl na Vysočině poznat. Byl to fajn výlet a zas příště... Třeba u nás! Lukášovi s Františkem to dlužím.

Průměrná známka: žádná

Komentář ke článku (0)

Na horách





Léto, čas dovolených a my vyrazili do Jizerek. Na sváteční týden začátkem července jsme se vypravili všichni tři do Jizerských hor do Josefova Dolu. Ti z vás, kteří vyráží na dovolenou s dětmi mi dají určitě za pravdu, že prioritou při hledání ubytování je samozřejmě infrastruktura pro děti. Hřiště, hernička, jídlo atd. I my jsme v rámci těchto kritérií našli moc pěkné místo a s napakovaným autem a nejistou předpovědí počasí jsme vyrazili. 

Samozřejmě jsem už předem sondoval nějaké možnosti, jak si v Jizerkách zachytat. Hotel, ve kterém jsme měli objednané ubytování je přímo na břehu říčky Kamenice, takže muškaření, případně nějaká lehčí pstruhařina se nabízela. Moje hodná žena nic proti tomu, abych si s sebou sbalil lehkou výbavu neměla a jedno dopoledne na rybačku mi věnovala :) Musím tady ocenit Severočeský územní svaz, pod který zdejší pstruhový revír patří. Aniž bych něco takového čekal, našel jsem na jejich webu formulář pro objednání hostovací povolenky! Přátelé, to bylo fantastické zjištění. Do té chvíle jsem si myslel, že celý ČRS žije v digitálním pravěku a teď toto! Už trošku méně uživatelsky příjemné bylo, když jsem se dověděl, že povolenka mi přijde do týdne poštou, je ji třeba samozřejmě do 15 dnů od konce její jednodenní platnosti vrátit. V mém případě asi opět poštou, protože cestu do Ústí nad Labem hned tak mít nebudu (byl jsem tam jednou v životě, asi před 7 lety náhodou :)). A také, že pro její objednání je třeba oskenovat a přiložit do formuláře rybářský lístek a legitimaci místní organizace, kde jsem organizován. Proces věru dost složitý na to, že jsem si chtěl zachytat jeden půlden :) Ale určitý pokus o digitalizaci celého zkostnatělého procesu administrace povolenek Severočeskému svazu nelze upřít a já mu za aspoň tento malý krok vpřed tímto děkuji. Vše se ukázalo nakonec jako superrychlé. V pátek jsem povolenku objednal, zaplatil přes internetovou platební bránu a v úterý měl už doma ve schránce avízo o doporučeném psaní na poště. 

V Jizerkách bylo moc hezky. První den, ještě ve slunečném odpoledni, jsme si dali krátkou procházku s kočárkem k přehradě nad Josefovým Dolem. Druhý den bylo dopoledne dost sychravo. Tu a tam nějaká kapka deště, zataženo a zima. No, oblékl jsem prsačky, že vyrazím s muškou do proudu :) Obléknul jsem se v autě před hotelem na parkovišti. Navěsil na sebe všechny nezbytnosti – vestu, podběrák, pláštěnku, no však to znáte, s tím, že od auta vyrazím rovnou k řece. A ejhle telefon zůstal na nočním stolku v pokoji v prvním patře. Takže jsem si dal módní přehlídku před celou hotelovou jídelnou se snídajícími hosty směrem přes recepci do prvního patra. S muškařskou vestou, v gumákách a s podběrákem na zádech jsem byl pro ně myslím pěknou veselou ranní atrakcí. 

Konečně jsem byl kompletní a mohl jsem vyrazit mezi kameny do horské řeky. Říčka Kamenice je v Josefově dole dost úzká a klikatí se mezi velkými horskými kameny celou vesnicí. Vyrazil jsem po proudu od hotelu. Prohazoval jsem proudy tu nymfami, tu mokrými muškami. Zkoušel jsem místa za kameny. Voda byla krásné horsky průzračná, a i přes poměrně ne úplně letní počasí to bylo moc hezké dopoledne s muškou na horách. Chytal jsem asi 3 hodinky a nezaznamenal jsem žádný úlovek. Několik pokusů o záběr, spíše ode dna za kameny. Na suchou mušku to vzhledem k počasí nefungovalo vůbec. Z hlediska konečného score úlovků se tedy Jizerské dopoledne příliš nezdařilo, ale za tento horský pokus jsem moc rád a poznal jsem zase kus krásné přírody a krásnou vodu. 

Docela mě to Jizerské muškaření navnadilo a po návratu jsem si říkal, že bych zašel zase po roce vyzkoušet můj oblíbený úsek na muškaření na horním Labi pod Dvorem Králové. Vzal jsem výbavu do auta a v pátek dopoledne po návratu z Jizerek jsem vyrazil. Počasí se od toho Jizerského naprosto otočilo. V pátek dopoledne bylo pravé léto. Sice trochu pod mrakem, ale dusno, teplo. Letmým pohledem z mostu jsem zahlédl ryby sbírající z hladiny a bylo jasno. Tentokrát to zkusím na suché mušky, alespoň bude legrace. 

Prošel jsem od mostu kousek divočejším proudem do místa, kde se hladina trochu uklidňuje a plyne zvolna přes velké kameny na dně. Zdálo se mi, že i když bylo vody v Labi pomálu, jako všude kvůli suchu, byla přeci jen trochu podkalená, jako by z Lesa Království drobně upouštěli. Třeba to tak opravdu bylo. Začal jsem mušky spouštět po proudu. Nejdřív jsem mířil ke druhému břehu pod převislé větve keřů. Odtamtud mi to posledně brali malí tloušti. A opravdu za chvilku první úlovek. Malinký tloušť, ne víc než 15 cm. Převázal jsem na trochu větší model suché plovoucí mušky. Pouštěl jsem ji teď víc po proudu spíše středem. A hleďme. Z poza kamenů na dně se začali hlásit pstruzi. Nejdřív jen zásek naprázdno, když jsem viděl, jak po mušce něco vyjelo. Na druhý pokus jsem už zasekl rybu. Krásný duhák 32 cm. Ukázalo se, že zrovna tohle místo bylo v letním dopoledni to pravé pro suché mušky. Co chvíli bylo vidět, jak ryby sbírají z hladiny. Zaznamenal jsem další úlovky. Podařilo se mi zaseknout ještě jednoho menšího duháka a další tři větší potočáky.  

Neprošel jsem to dopoledne žádný lán světa vodou. Strávil jsem 3 hodinky prakticky na 300 metrech řeky a bavil jsem se královsky. Prověřil jsem svou muškařskou výbavu a viděl pár moc pěkných pstruhů. Po nulovém score v Jizerkách to byla příjemná změna a zjištění, že i s muškou se dá hezky pobavit.

Průměrná známka: žádná

Komentář ke článku (0)

Jarní týden ve městě








 

Kamarádi, utíká to. Je to neuvěřitelné. Jako před chvílí bylo, kdy jsem tu psal o rozlučce se svobodou a naše holčička už má skoro dva roky. Ještě to asi chvilku potrvá, než ji budu moct vzít s sebou na nějakou aspoň kraťoučkou rybářskou výpravu, a tak zatím plním výkaz docházek je velmi, velmi pomalu. Letos jsem se tady na svém blogu nedopustil ani žádného bilančního článku za rok 2021. Ono totiž moc nebylo o čem moc bilancovat. Docházek k vodě nemám bohužel ani letos mnoho, vyjde mi to vždycky tak jednou za měsíc. 

Vzhledem k malému počtu vycházek není moc čas objevovat nová místa, a tak dávám přednost těm osvědčeným, kde tuším, že bych alespoň nějakou ploutev mohl natrefit. V zimě jsem se několikrát vypravil na Orlici nad Mlejnek a nezklamalo. Vytáhl jsem tam v zimě i brzy zjara několik pěkných kapříků a dalších ryb. Tam to prostě v zimě a brzy na jaře funguje. Jsem trochu smutný z našeho tajného místa na Labi u Vysoké. Molo už dávno vzala voda a cestu na louku zavřeli závorou. Moc se tam už nedá dostat a flek na druhém břehu je také dost obtížně přístupný. Ale třeba bude někdy čas naše molo obnovit. Budu se tam muset vypravit alespoň na obhlídku, zkontrolovat letošní stav. 

V polovině května se moje holky vypravily na krátkou babskou dovolenou s kamarádkami a jejich dětmi, takže jsem na pár dní zbyl doma jako slaměný vdovec. Samozřejmě jsem všechny čtyři dny musel využít a vyrazit na ryby. Stavil jsem se za tátou jeden den na Rozkoši, kde jsme spolu s ním a malým synovcem poškádlili malé násaďáčky.

Druhý den jsem vyrazil navečer do města pod Hučák. Dlouho jsem tam nebyl a znova jsem si potvrdil, že po tom, co před několika lety opravovali levý břeh směrem k parku a vybagrovali dno, se sem ryby nějak nevrátily. Za asi 4 hodinky večerního rybolovu se mi podařilo chytit jen několik malých cejnů. Cožpak o to, alespoň něco se dělo, ale už můžu jen vzpomínat, jak jsem tam před "rekonstrukcí" pravidelně chytal třeba jeseny nebo i malé úhoře. 

Ve čtvrtek ráno jsem pokračoval ve městě a usednul pod cyklostezku přímo v centru. Tohle místo mám moc rád. Je to tu takový příjemný urban fishing. Myslím to tak, že nemusíte co chvíli odsouvat stoličku kvůli projíždějícím kočárkům nebo chránit krmení v kbelíčku, aby vám ho nesežral kolemjdoucí venčící se pes, ale máte v trávě pod stromy přeci jen od ruchu na ulici nad vámi drobný odstup. Zároveň si ale přes cestu můžete skočit třeba pro kafe. No prostě urban fishing v centru města, se vším, co k tomu patří. Jako například proplouvající se otužilci nebo výletní parníky a lodičky. I přes tyhle překážky se mi, ale dopoledne docela dařilo. Zabralo mi pár cejnů a menších kaprů. Když jsem vytáhl pěkného pětapadesátníka (asi největšího to dopoledne), zastavil se nade mnou procházející se mladý pár se psem. Můj úlovek je asi zaujal, a tak sešli z chodníku ke mně dolů k vodě a prohodili jsme pár slov. Týpek se tak zálibně díval na kapříka jak odplouvá z podběráku zpět do řeky, že si myslím, že holčina půjde na příští procházku asi jen sama se psem, protože on bude sedět u vody :)

V pátek dopoledne jsem vrazil kousek za město nad Předměřický jez. Na tohle "legendární" místo, na které vždycky, když se potkáme, vzpomíná kamarád Hrobník, jako na nejhorší místo, kde jsme kdy spolu byli na rybách, jsem byl obzvlášť zvědavý. Vzal jsem tam Hrobníka kdysi totiž původně proto, protože jsem tady jednou po letní bouřce zaznamenal svůj první double krásných kapříků, které jsem zapsal a s položkou Odchytáno hrdě odešel domů. Úplně jsem sem ale přestal jezdit, zejména po tom, co jsme tu s Hrobníkem zaznamenali dvě naprosto čisté nuly. Ještě jsem potom tomuhle úseku dal jednou šanci sám, ale opět s nulovým výsledkem. Zároveň na příjezdovou cestu k řece umístili zákazovou značku, což mou chuť sem jít zabilo úplně. Tedy toto páteční dopoledne jsem nechal auto u značky a popošel kousek na druhou stranu než obvykle, asi sto metrů proti proudu. 

Zaujal jsem místo pod lípou, kde zjevně přede mnou už nějaký rybář seděl. Skoro to vypadalo na nějaký bivak. Na druhém břehu se do Labe vlévá potok, a tak jsem jeden prut umístil k soutoku a druhý blíž k mému břehu do proudu. Vzhledem k předchozím zkušenostem jsem nic moc neočekával, ale musím říct, že jsem se to dopoledne bavil královsky. Nejdřív se přímo z proudu přihlásila malá plotička a kapřík. S nástrahou jsem nijak neexperimentoval. Ochucené ani neochucené rohlíkáče ani kukuřice na háčku nic moc zajímavého nepřinesly, a tak jsem zůstal prakticky pouze u červíků. Měl jsem zaklipováno a snažil jsem se v nahazování být co nejpřesnější. Postupně jsem si futroval obě místa. Ze vzdálenějšího břehu od soutoku to dlouho nic nedělalo. Pak to ale zlomil krásný čtyřicátník šupináč. Měl jsem s sebou sice silnější Trabucco feeder, jemný Accolyte jsem tentokrát nechal doma, ale na šestnáctce vlasci tenhle říční bojovník vyváděl pěkné kousky. Až jsem musel stočit i druhý prut. Kapřík bojoval proti proudu i po proudu a nakonec skončil v podběráku. Od té doby, co nához, to ryba. Druhé krmné místo uprostřed proudu jsem samozřejmě trošku šidil. Druhý prut jsem měl často i delší dobu nenahozený, protože z druhého břehu od soutoku to opravdu bralo. Jeden kapřík za druhým. A nebyli to žádní drobci. Největší měl skoro k 60 cm délky. Úplně nevím, jestli to přičíst předchozímu rybáři, který tohle místo šikovně zakrmil, nebo mému krmení a přesnému nahazování, počasí či náhodě.  

Dopoledne utíkalo a krmení z kbelíčku ubývalo. Nakonec jsem počítadlo zastavil na čísle 12. Bojovní říční kapříci po delší době prověřili moji feederovou výbavu. Znovu se mi to dopoledne potvrdila krása feederového rybaření, kde i s omezeným časovým rozpočtem (v mém případě z rodinných důvodů) je možné zažít skvělé chvíle na rybách, třeba s menšími kousky, jak by asi moje úlovky nazvali ortodoxní kapraři, ale určitě dostatečně aktivním a akčním způsobem rybolovu. Všem vám, kterým feeder přirost k srdci jako mě to určitě nemusím dlouze vysvětlovat. 

Jaro ve městě i v blízkém okolí bylo pro mě i na rybách nakonec docela fajn. Čeká nás teď léto a dovolená. Na začátku jsem psal o tom, že kvůli rodinným povinnostem není moc času objevovat nová místa. Něco se ale přeci jen chystá. Jedeme do Jizerek a za kamarádama na Vysočinu. Tak jsem zvědav ;)

 

Průměrná známka: 1,00

Komentář ke článku (0)

Konečně to bralo






V posledním článku jsem si postesknul jak slabou mám letos účast u vody. Na tom se bohužel nic nezměnilo. I v plné sezóně mi prutohodiny nijak valně nepříbývají. Ale jednou za čas mi to na pár chvilek k vodě vždycky vyjde, za což jsem samozřejmě rád. Více docházek znamená i více úlovků, což se mi rovněž letos potvrzuje. Už jsem pomalu slevil z ambic na nějaké trofejní či zajímavé úlovky v letošní sezóně a spíš si dávám za cíl, aby mi vůbec něco těmi feederovými špičkami hýbalo. Tentokrát mi to ale alespoň trochu bralo, přátelé.

Ozval se mi kamarád Hrobník, že má celozávodní dovolenou, tudíž volno na ryby, a kdy že půjdeme. Vypravili jsme se jednoho sobotního dopoledne na Rozkoš. Pro neznalé jen krátce vykreslím výchozí situaci v typickém sobotním dopoledni, uprostřed prázdnin na Rozkoši: Nejen na místech, která jsou co 10 metrů kolem prakticky celého břehu obsazena maringotkami, karavany, či jinými "mobilními" přístřešky všeho druhu, ale i na posledních volných místech se zhruba v polovičných rozestupech tísní stojany s kaprovými pruty, a to opět vlastně po celém obvodu přehradní nádrže, vždy mezi cedulemi povolujícími rybolov. Našim úkolem bylo najít životní prostor pro 4 hodiny ranního feederování. Hrobník se sebevědomě usadil před toho času neobydlenou chatku mezi dva kapraře zleva i zprava. Na můj dotaz, zda nás někdo nepřijde vyhodit, že mu rybaříme na zápraží, jen stroze ukázal na svůj odznak rybářské stráže na kabátu s tím, že by se to kdyžtak rychle vysvětlilo, a že v poslední době je třeba mít prý na Rozkoši ostré lokty. Chatka zůstala prázdná a nikdo na nás to dopoledne nepřišel. Hrobníkovi vesele brali malí cejni a kapříci. Já jen koukal na nehybné špičky s průběžkou i method feederem a závistivě po očku počítal Hrobníkovy úlovky. "Dej tam červy", hřímal na mě Hrobník. Dal jsem tedy červy a kukuřici. Záběr nikde. "Dej tam červy", znovu Hrobník. Dal jsem tedy červy a kousek rohlíku. Bez záběru. "Dej tam červy, ti říkám", potvrdil znovu své přesvědčení o funkční nástraze pro tento den Hrobník. Dal jsem tedy 4 červy. A hle, cejni a malí kapříci jsou tu. "Říkal jsem, ať tam dáš červy", smál se Hrobník :) Dopoledne na Rozkoši jsme sice měli krásné počasí a nakonec jsme i hezky zachytali, ale letní tlačenka mezi kapraři a karavany mi tak nějak zkazila celkový dojem. Nojo, co dělat, když je ta dnešní doba těmi všemi koronavirovými uzávěrami tak znetvořená. Vlastně se ani není co divit, že namísto, aby si člověk nechal ze dne na den od politiků zrušit svůj zaplacený zájezd k moři, jede radši na Rozkoš na ryby. 

Krásné letní počasi mě potkalo i následující sobotu na Orlici v Hradci. Vyrazil jsem brzy zrána. Vybral jsem si místo kousek pod lávkou u zimního stadionu. Začal jsem vybalovat věci. Z cesty mě pozoroval další rybář, který přijel krátce po mě na kole. Starší chlápek s báglem na pruty na zádech. Pozdravil a chvíli na mě koukal. Nesměle přišel blíž a ptá se ve vší slušnosti, jestli by mi nevadilo posunout se o 50 metrů po proudu, že tady je větší místo a on že čeká synovce, se kterým se domlouvali na dopolední lov. Se slušnými a uctivými lidmi nemám problém. Řekl jsem, že mi to samozřejmě nevadí a začal jsem připravovat přesun polorozbaleného ancáblu. Rybář se neustále omlouval, že ví, že na to místo nemá nějaké přednostní právo, že kdyby neměl domluveného toho synovce, že by za mnou nepřišel a že to tu zná a na místě o 50 metrů po proudu určitě taky zachytám :) Ujistil jsem ho několikrát, že mi to nedělá žádnou potíž, že jsem tu taky už několikrát byl a vím, co asi čekat. Nakonec jsme zapředli delší debatu o tom jak to aktuálně bere na Labi i Orlici až už jsem se musel utrhnout, omluvit a jít, abych vůbec to dopoledne nahodil. Suma sumárum, se slušnými kolegy u vody je vždycky radost se potkat a není mi proti mysli udělat třeba i nějaký ústupek. Nakonec se ukázalo, že to vlastně byla výhra. Poučen Hrobníkem z minulého týdne, nasadil jsem červy (a jen červy :)). Prakticky od první chvíle mi ryby braly. Chytal jsem menší i větší cejny, sem tam nějakou podoustev a i malé kapříky. Zkusmo jsem pak k červíkům připíchnul i menší rohlík na nitce a přišel i větší kapřík. Konečně mi to dopoledne ryby pořádně braly. Vlastně i díky nucenému přesunu jsem si moc hezky zachytal. Cestou zpátky jsem se zastavil na původním místě, kde seděl rybář se synovcem. Ptám se jak to zatím šlo. Odpověděli, že až na pár malých cejnků a podouství nic moc.

V pondělí navečer jsem se vypravil do centra města na Labe. Další den se mělo citelně ochladit a už večer foukal dost silný vítr. Pod svahem na břehu to ale bylo příjemné podvečerní posezení. Vzal jsem s sebou kameru. Tentokrát jsem si říkal, že nebudu natáčet ve vodě nástrahu, ale zkusím natočit nahazování s cílem zjistit, jak přesně se mi to daří. Záznam přikládám ke článku, abyste si udělali představu i vy. Pro zafixování vzdálenosti nahazování používám gumičku přes cívku navijáku, takže vzdálenost se mi daří trefovat poměrně dost přesně. Co se týče směru vybírám vždycky nějaký výrazný orientační bod na druhém břehu. Strom, keř, skupinu kamení atd. Pro udržení směru náhozu na orientační bod se mi osvědčilo směřovat k tomuto bodu při vlastním náhozu (švihu) spodní rukojeť prutu a tou jaokby zamířit. Ne vždy se mi to dařilo, jak vidíte na videu. Tu a tam krmítko s nástrahou dopadne mimo vyznačenou cílovou oblast. Taky jsem se ne vždy na přesný směr soustředil. Chce to prostě cvik. Musím, ale říct, že přesné nahazování mělo ten večer svůj efekt. Ryby mi po prvních přibližně 20 minutách lovu, kdy se nedělo nic, prakticky nepřestaly brát po celou dobu. Lovil jsem převážně malé cejny. Tu a tam nějakého většího. Ale na nedostatek aktivity jsem si tentokrát nemohl stěžovat. Opět mi to moc pěkně bralo. 

No trochu jsem si poslední dobou spravil náladu, alespoň co se týče aktivity na prutu. Jak už jsem psal, nemám prostě na ryby tolik času jako dřív. Nemám ještě docházkami popsanou ani první stránku v povolence. V tom málu případů, kdy se k vodě dostanu jsem rád, když neodejdu alespoń bez záběru a každá ryba na konci prutu potěší. Ještě chci párkrát zkusit Jesípek se splávkem a říkal jsem si, že bych zkusil nějakou večerní dravčí vycházku. Snad to dopadne. 

Průměrná známka: 1,00

Komentář ke článku (1)

Velikonoční urban




Tak už jsem taky letos zahájil. Musím tedy objektivně říct, že to letos s docházkou a prutohodinami bude značně slabší než v minulých letech. Přeci jen naše malá princezna si vyžaduje pozornost a jako tatík chci vidět jak si poprvé sedá, leze po kolenou a říká první slovíčka. Možná víc (a teď se budu rouhat), než ohýbající se špičky :) Samozřejmě že na ohýbající se špičky jsem nezanevřel a ani to nemám v plánu. I když ve svém okolí jisté změny rybářských hodnot pozoruji. Například můj kamarád a kolega z práce Vojta. Onehdy na můj dotaz, jak se mu letos vede na rybách, odpověděl, že pořád nemá nové papíry. Že vlastně se mu ani na ryby moc nechce! :-o Tak jsem se vyděšeně zeptal, jestli netrpí nějakou chorobou. Vysvětlil mi, že asi trpí určitou ztrátou motivace, neboť v naší práci, kde doposud denodenní kontakt s lidmi vyvolával jistou potřebu sednout si pak mlčky k vodě a sledovat jen ty ohýbající se špičky, najednou tenhle stimul s prací home office chybí. A že vlastně doma je v klidu dost, a že motivace nevidět se po pracovní době s dalšími lidmi se kompletně otočila v motivaci svoje kolegy naopak vidět, a rybaření v tichu, o samotě to tedy tak nějak odneslo. Určitě zajímavý poznatek z dnešní podivné koronavirové a postkoronavirové doby. Vojtu samozřejmě nepřestávám lanařit na ryby a věřím, že mu feederování brzy chybět začne :) 

Mně tedy motivace jít k vodě zatím nedochází, i když moje letošní vycházky jsou zpravidla víkendové a vždy jen na pár hodin. Zároveň vybírám i místa, kde bych byl dobře v dosahu pro nějaký případ krize doma. Takový byl i můj Velikonoční urban. Vyrazil jsem s feederovou výbavou do města, na náplavku naproti Rozhlasu. 

Jaro je letos, co se týče počasí, skutečně rozmarné. Doufám, že se to nepřenese i do léta. Je zima, připadá mi že neustále fouká silný vítr, prší a voda v řekách je vysoko. Tu Labe, tu Orlice žene co týden svými koryty hnědou kaši, podle toho, v kterých horách zrovna prší nebo svítí slunce a taje sníh. Člověk si musí dopředu zjistit, kam zrovna má a nemá smysl jít nahodit, aby netahal z vody pouze plavené větve nebo drny. Poměrně jistou volbou letos zjara bývají slepá ramena nebo pískovny. Taky už jsem to párkrát zkusil na Jesípku. Náplavka v centru byla na velikonoce v tomhle smyslu poměrně bezpečná. Hladina Labe trochu zvýšená, ale Hučák podržel silný proud a dalo se bezpečně chytat. Dokonce i voda nebyla nijak zvlášť špinavá. 

Usadil jsem se na chvilku odpoledne a vzal s sebou i kameru, jestli se pod vodou neukáže nějaký zajímavý provoz. Nahodil jsem standardní průběžku s 50 cm návazcem. Pod háčkem oblíbený jarní rohlík se sendvičem z červů. Počasí mi přálo a na sluníčku ve městě bylo moc příjemně. Kolem panoval, i přes koronavirová omezení poměrně čilý vycházkový provoz. Ozvalo se mi na úvod několik malých cejnů a cejnků a pak mi rohlík s červíky vzali dva menší kapříci. Vcelku pohodové odpoledne.

Bylo znát, že ryby fungovaly ještě v zimním režimu. Záběry spíše slabé. Žádné brutálně ohnuté špice k hladině. Spíš takové drobné chvění, a to i od kapříků. Možná určitou roli sehrála i délka návazce a ne tolik rychlý proud, který jsem očekával. Na návazec k podvodní kameře jsem umístil malou Robin Red peletku se zrnkem plovoucí kukuřice. Vůně krmení a Robin Redky přilákala kapry. Je vidět jak si peletu několikrát přijeli osondovat. Všimněte si jak pomalu se kapři pohybují. Žádné zběsilé šmejdění po dně. Spíš rozvážné uzobávání z method mixu okolo nástrahy. Prostě pomalé jarní probouzení. Pohyb kapříka s natlučeným nosem, který připlaval peletu vyzkoušet dokonce několikrát za sebou, jsem na záznamu schválně několikanásobně zrychlil, aby byl vidět ten kontrast v běžné aktivitě okolo nástrahy. 

Později odpoledne mě přišly navštívit i moje holky s kočárkem. Cestou potkaly ještě další kamarády na vycházce s kočárkem a tak jsme si všichni udělali na břehu takový malý brzký jarní piknik. I to je jedna z typických situací, kterou můžete zažít při urban fishingu. Sakryš, teď nevím, jestli i toto v té celé koronavirové uzávěře vlastně nebylo zákázáno. No teď už je to asi jedno. Teď už nás snad čeká alespoň trochu normální léto. 

Průměrná známka: 2,00

Komentář ke článku (0)