Je tomu přibližně rok, kdy jsem svýho kamaráda a kolegu Mika z Kanady vzal na čumendu s sebou na ryby tady na Labe. Mike je rybář ještě stokrát vášnivější než já a tu labskou čudlařinu si tu náramně užíval. Zhruba po roce měl možnost mi všechno oplatit, protože jsme se s paní vydali na dovču do Kanady. Samozřejmě jsme domluvili taky malou společnou rybářskou výpravu. Bez bab (no ladies), samozřejmě :) Ženský chodily o víkendu po Torontu, po parcích a galeriích, proste tam, kde se bez nás chlapu dost dobře obejdou a chlapi vyrazili za město na jezero Ontario. 

Sešlo se nás celkem 6. Chlapci objednali chatu v kempu ve vyhlášený candátový lokalitě, a samozřejmě taky lodě. No, hromada novejch věcí pro mé, kterej se lovu dravců téměř nevěnuje, nepolíbeného rybolovem z člunu a vůbec na takhle velký vodě a v takhle exotický destinaci. Nicméně Mike už předem avizoval, že se není čeho bát, že přípravu ať nechám na něm, a že rozhodne žádný žížaly a červy z Čech nemusím brát. 

Dorazili jsme do kempu v pátek navečer, byla to přeci jen dobrá tříhodinovka cesty z Toronta. V recepci jsme vyřídili potřebný papírový nezbytnosti. Když jsem při kupování povolenky ukazoval recepčnímu pas, kouknul na přední stranu a pro jistotu se mé ještě jednou zeptal, odkud, že to jsem. Když jsem mu vysvětlil, kde že v Evropě se to nacházíme, pravil, že co si pamatuje, byl tu jen jeden jedinej člověk z Český republiky přede mnou pořizovat rybářský povolení. Otočil jsem se na našeho společnýho kamaráda Libora, kterej už nějakou v Kanadě žije, jestli už tu někdy předtím nerybařil. Prej ne, byl tu poprvé jako já. 

Vyřizování povolenky šlo překvapivě hladce. V podstatě to obnášelo zaplacení poplatku 23 dolaru za hostovací jednodenní povolenku, která v sobe obnášela možnost ponechat si dva candáty, štiky nebo muskies, což jsou zřejmě v tomhle místě něco jako u nás ušlechtilý ryby. Když jsem si představil, co by obnášelo vyřídit Mikovi oficiální papíry na jeden den nebo tejden na svazový vody tady v ČR tak jsem to radši ani nedomyslel do konce. Ještě, že tu už nějakej ten rok pro tyhle případy máme soukromý revíry. Mike dostal taky povolení k lodi, kotvu a záchrannej balíček, a teprve, když jsme odcházeli z recepce vypadlo z něj, že to bude vůbec poprvé, co bude nějakej motorovej rybářskej člun řídit. Dodnes jsem nepochopil, jak muže člověk v Kanadě dostat licenci ke člunu, když v něm v živote neseděl. Naštěstí se pak ukázalo, že řídit rybářskej člun není až zas taková věda. 

Večer jsme vyplnili pivkem a pokusem o grilování klobásek, který ale skončilo dost brzy, a sice ve chvíli, kdy nás od ohně vyhnaly mračna komáru, který se se soumrakem s náma k ohni nastěhovaly. Přátelé, žádnej, opakuji žádnej repelent na takový množství komárů nezabírá a neudrží je od vás v dostatečný vzdálenosti. Uklidili jsme se teda do chaty a klobásky přesunuli na dodělání na plynovej gril na terase. 

Ráno brzy vyrážíme na jezero. Mike stanovuje strategii pro dopoledne a odpoledne. Dopoledne klasická přívlač v dostatečné atraktivní zátoce, abychom poškádlili nějakého toho okouna nebo ideálně štiku. Odpoledne zkusíme vláčení za lodí, hlubinnou přívlač, tzv. trolling. Sedáme do člunu, Mike v ruce mapu od recepčního s vyznačenejma sweet-spotama pro candáty a štiky a už bere plnej plyn a nechává zbytek skupiny za náma v dalších dvou lodích. Nepojedeme přece s davem, že jo :) Asi na třetí pokus nacházíme zátoku, která není ode dna až k hladině zarostlá vodní vegetací a lze v ní aspoň trochu bezpečně vláčet. Házíme twistery, třpytky, plandavky, spinnery (ten zkouším poprvé), woblery a různou další gumovou havěť. Vesměs bez úspěchu. Mike vytahuje jednu vetší rybu, které se prej říká Sheepshead. Nijak pochvalně se o tomhle druhu nevyjadřuje, vypadá to jako něco mezi naším bolenem a cejnem. Já mám pár pidi okounků. Teprve až když Mike nahodí a vláčí velkej černej spinner se svítivě žlutou hlavou, dostává pořádnej kopanec do prutu. Oči mu září a už k lodi tahá pořádnou štiku. Podle hlavy, kterou už vidíme u lodi má štika dobrej metr. Bohužel Mike zjišťuje, že mu v lodi chybí zásadní věc, a sice podběrák. Rychle mi podává prut, a že prej po štice sáhne rukou. Rukavice taky nemáme, takže to vypadá jako slibně krvavá historka. Jenže plác, plác, štika škubne hlavou a je pryč. Mike zlomeně kouká, jak štika ještě naposled šplouchla těsně u lodi a mizí i s jeho prémiovým černým spinnerem. Je to původem ukrajinskej kluk takže padlo pár jadrnejch slovanskejch nadávek, ale už se znova nahazuje. A místo rozhodně prej měnit nebudeme. Místo bylo asi dobrý, ale nic zásadního se od tý doby na tomhle fleku už neodehrálo. Dostal jsem trošku hlad. Dalo mi tedy dost práce Mika přemluvit, abychom se otočili zpátky na základnu pro něco k jídlu. 

U oběda jsme už s trochu chladnějšíma hlavama zhodnotili dopoledne jako jednoznačnej neúspěch. Zejména, když jsme se v chatě potkali se zbytkem výpravy. Chlapci, narozdíl od nás naprázdno nevyšli. Pěknej candát, jedna štika, pár sheepheads. My měli v kapse jen historku o štice a podběráku. Na odpoledne je strategie jasná, to jsme se s Mikem shodli. Trolling za lodí. Už žádný hledání mega štik. Přeci jen bych si v kanadě rád aspoň šáhnul na lepší rybu. 

Vybaveni alespoň rukavicemi a sakem na candáty vyrážíme na odpolední směnu. Mike ještě před vyplutím v přístavu diskutuje s místním rybářem, kterej mu udílí pokyny, kde a jak na candáty vyzrát. Oba s Mikem máme na prutech trollingový olovo, na něm dva návazce s plandavkama a většíma háčkama. Podle rady místního matadora rybáře přidáváme na každej z háčků ještě gumovýho twistera svítivý barvy. Opět podle rady místního super-rybáře se šouráme lodí na nejnižší rychlost těsně za hranou příbřežní trávy, přibližně 50 metrů od břehu. Záběry na sebe nenechávají dlouho čekat. Je vidět, že rady zkušenejch fungujou. S Mikem se během první hodinky podíváme každej alespoň na 5 menších candátů severoamerických, zavných walleyes. Je to varianta evropského candáta v malinko tmavších barvách. Prej zejména tady v jezeře Ontario mají takhle tmavší zelenou barvu. Bojujou fest, přeci jen jsou to dravci. V lodičce máme každej jen krátkej prut takže souboje i s menšíma walleyes to jsou fajnový. Mike popojíždí kousek dál od kempu a malinko dál od břehu v naději, že se nám podaří zapřáhnout nějakej větší kousek. Strategii necháváme stejnou, na candáty evidentně platí. Dál od břehu se nám přeci jen podařilo narazit i na trošku větší ryby. Každej si necháváme v saku po jedný rybě přibližně okolo 70 cm délky. Nejsou to žádní veleobři. Mike s nima ale doma určitě udělá radost. 

Jak se tak ploužíme šnečí rychlostí člunem, všiml jsem si periferně jak se k nám poměrně rychle přímo blíží větší loď s kabinou. Jede špicí přímo na nás. "Myslíš, že nás vidí?", říkám Mikovi a Mike radši zastavuje motor. Oba vstáváme, máváme, a doufáme, že to neskončí nějakým nechtěným taranem. Člun brzdí, evidentně nás vidí a jede k nám. Už jsou od nás na dohled. Dva borci v kšiltovkách, košile s logem místní přírodní rezrevace, kolťáky u opasků. Zřejmě rybářská stráž. Kontrola dokladů a úlovků se odehrála po kanadsku. Totiž pozdravem How are you a otázkou kolik máme ryb a odkud jsme. Mike zvedá sak a v něm dva candáty, já odpovídám že jsem z Český republiky. Všeobecné divení a pozdravy. Chlapci zapisují cosi do svých desek, volají ahoj, otáčí svůj člun a odjíždějí. Tolik ke kontrole rybářského povolení. Důvěra je v týhle zemi prostě na jiný úrovni. Klidně bych s klukama z místní stráže šel večer na pivo a poklábosit, kdyby se vyskytli někde v kempu. A asi abych ani neměl chuť nechat si nějakýho toho candátka navíc oproti místním pravidlům. Každýmu to tady prostě přijde tak nějak normální pravidla dodržovat - i rybářský stráži.

S Mikem pokračujeme v krasojízdě a kolem sedmé večer se vracíme do kempu každej s dvěma pěknejma walleyes. Strategie s hlubinnou přívlačí se ukázala na místní poměry jako účinnější. Pravdou je, že kromě candátů jsme na trolling nechytli vlastně nic jiného. Ale candáti nám aspoň zajistili slušnou zábavu. Takže odpoledne jsme mohli zhodnotit jako úspěch.

Na večer bylo připravený grilování flákot. Každej vyfasoval steak tlustej jak palec u nohy a haldu salátu a brambor. Po náročném dni je třeba se odměnit. Poseděli jsme u pivka, zhodnotili den a postupně poodpadávali do postelí. Ráno už jen úklid, balení a rozloučení. Zpátky ve městě už na mě čeká drahá polovička a ještě deset dní krásný kanadský dovolený. Díky, jezero Ontario, díky, moji kanadští přátelé, super zážitek. 

Komentář ke článku (0)

Pečlivá příprava - základ úspěchu

No co vám budu povídat, nechal jsem se vyhecovat. Můj dlouholetej kamarád pořádá už několikátej ročník rybářskejch závodů na jejich podnikovým rybníku. Chtěl jsem se tam zajet původně mrknout a okouknout jak to vlastně na takovejch závodech dovopravdy probíhá. Už vloni jsem byl na několika vycházkách se závodníkama, ale vůbec bych si netroufal porovnávat se s jejich kvalitama nebo zkušenostma ani po další odchytaný sezóně. No a protože do mě bylo pořád hučeno, abych nedělal zagorku a aspoň na tyhle malý závody více méně regionálního významu se nejel jen kouknout, ale zkusil si je i odchytat, jsem se teda odhodlal a přihlásil se. Pečlivě podle rad závodníků, co jsem si pamatoval z minulýho roku namíchal krmení už den dopředu. Závody se hodnotily podle celkové délky ulovenejch ryb a tak jsem si říkal, že neva, když budu tahat bílou rybu, běličky, cejny, menší i větší prostě hlavně, aby se pořád něco dělo. Vybral jsem teda ploticovej základ na krmení, naboostoval, nakoupil vnadící červy, připravil záložní prut, vyměnil háčky, návazce atd. No prostě přípravu jak nejlepší jsem uměl. 

Támhleti pání chytají republikovou ligu v plavaný

Povolený techniky: feeder, plavačka, položená. Dvě kola, každý z nich na jiným vylosovaným fleku. Start brzy ráno, počasí nádherný, vypadá to na pěkný palermo. Na místě asi 50 chlapů. Tak nějak jsem pochopil, že se všichni více méně mezi sebou znaj. Trošku klan. Mám pocit, že všichni objížděj závody v kraji tak nějak přibližně v podobný sestavě. Pozdravy se známejma, kámoš pořadatel si hned samozřejmě přisadil, abych si moc nadějí nedělal a vyjmenoval pár regionálních rybářskejch veličin, který se na dnešek taky přihlásili. Ať jsem rád, když aspoň neskončím jako "hovnochyt" (rozuměj: když se mi podaří aspoň jedna ryba za závod). Já nervózní jak prvnička, ale s pečlivou přípravou v kapse :)  

První zásadní zjištění po otázce jaký maj v rybníku ryby. Odpověď, že se vloni rybník celej slovil a bílou rybu prakticky všechnu vytahali a nasadili násadu malejch kaprů mě moc jistoty do úvodu nedodala. Moje strategie s ploticovým krmením a neutuchající aktivitou na konci feederový špičky v podobě cejnů a plotic se trošku nalomila. Nojo, nejedeš sem trénovat, nemůžeš vědět! Druhý zásadní zjištění při vybalování prutů - všichni mají plavačkovej vercajk. Proč asi? Jsem snad jedinej, kdo má feedery. Nic, tatkiku mám zvolenou, musím ji bejt věrnej. Na nějakou zásadní improvizaci nemám koule. Signál ke krmení. Sedím jedním bokem u keře takže mám ve vodě místo kousek víc napravo od sebe. Volím místo k lovu ne úplně u břehu, kam budou házet všichni plavačkáři, ale kousek dál a směrem ke keři vpravo. Ex-post jsem zhodnotil, že kdybych nehrál frajera, že můj mix dokáže přilákat ryby líp než tuny mixů všech těch velezkušenejch plavačkářů a svezl se zbytkem startovního pole v příbřežním oblaku jejich krmení, třeba bych taky zabodoval aspoň o trošku víc než jen na svůj zaházenej flek v uctivé vzdálenosti od jejich mraku. No zakrmil jsem vydatně. Pinky, červi, halda mýho čokoládovýho mixu s vařenou kukuřicí. Průběžku osvědčenou z Labe šup na prokrmenej flek. A aktivně do toho. Žádný čekání na zázrak a minimálně každejch 5 minut přehodit a dofutrovat, jak to řikal vloni Franta ;) 

Plavaná vítězí

Dodržuju zvolenou strategii a vytrvale přiživuju svůj flíček. Týpkovi vedle přichází první malej kapřík na splávek asi po 15 minutách. Další borci dál ode mě, ve značkovejch montérkách a na plavačkovejch lavicích lověj z podběráku jednu droboť za druhou. Rutinním švihem a se špicí prutu do vody hned zas rovnaj splávek. "Vot těchnika." Já čučím na svoji nehybnou špičku a vytrvale dokrmuju a přehazuju. Frajer vedle mě už tahá třetí rybu. Už třetí pidi kapr, ne delší než 20 čísel, ale aspoň je. U mě nic. První kolo trvá dvě hodiny. Po 45 minutách od začátku jsem furt bez záběru. Kámoš pořadatel mě chodí kontrolovat a pokaždý se ptá jak jsem na tom. Po čtvrtý kontrole už mlčím :) Špička se mi pohne až po cca hodině a půl, ve chvíli, kdy ze zoufalství přidám na háček k chuchvalci červů malej burizon abych to zved ode dna. Po zkušenosti z Labe mi hlava moc nebere jak něco nemůže brát na červy. Na červy přece bere všechno. Asi ne. No zapsal jsem teda kapříčka 22 cm délky. Opakuju úspěšnou nástrahu a další záběr cca za pět minut. Rybu ztrácim těsně u břehu. Znova stejná nástraha a záběr cca za dalších 5 minut. Tentokrát jsem rybu netrefil. No začátečník jak noha! 

První kolo končí, já s jednou zapsanou rybou. Frajer vedle mě asi s 6 rybama. Žádná hitparáda, ale aspoň už nejsem "hovnochyt". Přesouvám se na druhý místo. Druhý kolo začíná. Opakuju zakrmení. Chlápek vedle mě odkládá plavačkovej prut a na druhý kolo prej zkusí feeder v hlubší vodě, u který sedíme. Na druhý kolo se zved vítr. Bohužel směrem od nás. Sedíme a zíráme na splávky pohupující se ve vlnách, já teda zírám na nehybnou špici. Na našem konci rybníka se za druhý kolo nevytáhla ani ryba. Včetně mě jsme byli, co jsem dohlídnul bez záběru. Slunce už hezky praží a druhý dvouhodinový kolo je u konce. Musíme se spokojit s výkonem z prvního kola.  

No na vyhlášení vítězů přicházím s fantastickým výsledkem 22 bodů za 22 cm jedinýho úspěšně zdolanýho kapříka. Naděje na nějakej trhák ve výsledkový listině si teda vskutku nedělám :) Trošku nápast na duši mi může bejt, že za mnou skončilo dalších deset chlapů úplně bez ryby. Vítěznej výkon je nějakejch 1100 bodů. Vítěz seděl v prvním kole uprostřed a na druhé měl vylosovaný místo v nejmělčí části rybníka, ale hlavně místo kam foukal vítr.Zajímalo by mě jestli by třeba Milan Tychler nebo Franta uměli namíchat nějakej mix, kterej by i tuhle "nevýhodu od přírody" dokázal přerazit. Narozíl od našeho sektoru tam ryba prostě byla - u nás nikoliv. Čímž samozřejmě nijak neomlouvám svůj veskrze tristní výkon, ale jen zdůrazňuju jak moc ten den rozhodovalo vylosovaný místo. A v neposlední řadě samozřejmě i zvolená technika.  

Lekce absolvována

Nabyté zkušenosti jsem si pro sebe zhodnotil asi následovně: 

1. Pokud rozhoduje celková délka nalovených ryb a ne ryba největší nebo nejtěžší nebo její druh, je stoprocentně lepší, obzvlášť v teplém dni, zvolit plavačku. Je u ní daleko větší pravděpodobnost, že budeš tahat byť malou, ale aspoň nějakou rybu. A v případě zvolení příbřežního lovu, zakrmíš i rukou a odpadá starost s přesností zakrmování. 
2. Co se týče míchání a volbu vnadící směsi: Dokud toho nebudu mít za sebou podobně tolik jako třeba Milan Tychler nebo minimálně Franta, nemá cenu si myslet, že zrovna svým mixem prečůrám zbytek startovního pole. Nemá teda moc smysl budovat si nějakej svůj sweetspot někde daleko od ostatních a čekat, že zrovna moje krmení bude největší hit pro celou rybí osádku rybníka. 
3. Nejezdit závodit někam, kde jsem předtím nikdy nechytal. Jak bych jinak nemohl vědět například, že v rybníce prakticky nejsou plotice nebo cejni. Bílá ryba byl můj kardinální předpoklad při volbě strategie vnadění :)
4. Pilování techniky. Přesný nahazování, ovládání prutu, zásek, neztrácet ryby. Narozdíl ode mě nebyl pro zbytek startovního pole problém v hustě namačkaný řadě závodníků nahodit na stejnej flek, zpravidla o šířce ne víc než metr a půl. Narozdíl ode mě pro ně nebyl problém rychle rybu podebrat, vyháčkovat a nechat zaměřit. Mě všechno tak strašně dlooooouuuuhoooo trvá. Náhozy nepřesný, zakrmený fleky ztrácej význam. A to vůbec nemluvím o plavačce, která ten den jednoznačně bodovala. Já, plavačkou nepolíben o nějaký vypilovaný technice nemůžu mluvit už vůbec. Nejen, že si nedovedu představit jak švihnout splávkem přes celej rybník, ale jak ho vůbec na tu dálku vidět a co teprve nějaký měření hloubky... Tohle je pro mě velká výzva do příště.

No, na závěr chci jen říct, že rozhodně nelituju, že jsem se zúčastnil. Jednak jsem moh po dlouhý době pozdravit kámoše pořadatele, a druhak jsem mohl zakusit rybařinu z trošku jiný strany - totiž jako sport. Já veskrze nesoutěžní člověk byl vlastně vděčnej za svoje krásný 34. místo a cenu útěchy v podobě tašky dobrot, co jsem si vysoutěžil. Asi ze mě nikdy nebude ten správnej závodník, co hecuje svoje soupeře před závodem, má logo svýho týmu na autě, značkový hadry a plavačkovou bednu. Rybařinu si chci asi spíš ponechat jako něco, kde se s věcma jako: umístění, pořadí, čas do konce, termín, limit, největší, nejdelší, lepší, horší, první nebo poslední prostě nemusím nervovat. Na druhou stranu, vybočit občas ze svý komfortní zóny je zdravý. Takže třeba za rok zas. Třeba se splávkem ;)

Komentář ke článku (13)

Minulej tejden jsem náhodou narazil na článek o chytání línů a o tipech jak na ně. Psalo se v něm o tom jak líni nepotřebujou nijak extra čistou vodu a jak jim vlastně vyhovujou bahnitý, teplý, zarostlý vody slepejch říčních ramen a bahnitý mělčiny na okrajích rybníků. Jeden z tipů jak líny najít říkal, že pohybující se listy stulíků nebo stonky rákosí jsou neklamnou známkou líní aktivity. Jedna z jim neodolatelných laůdek jsou totiž drobní mlži, kteří žijou na stoncích a spodních stranách listů vodních rostlin. Vzpomněl jsem si hned na slepý ramena, co mám kousek za barákem. Několikrát jsem je už samozřejmě navštívil. Možná častějc s vláčkou na podzim, kdy jsem hledal nějakej ten štičí úkryt v době, kdy už není dost času do soumraku na nějakou podvečerní výpravu s feederem. Právě proto, že slepý ramena bejvaj přes léto zarostlý stulíkem a leknínama, neměl jsem nikdy moc chuť vypravit se tam lovit na těžko. Znáš to: Tu a tam ti uletí krmítko do zarostlýho, nebo zapřáhneš malinko větší rybu a ta si to samozřejmě zamíří mezi stonky a ty už to trháš. Spotřeba krmítek, karabinek a návazců letí nahoru. Na takovejhle terén by byl určitě lepší splávek, ale to je přeci jen zatím malinko mimo můj obor a správná výbava i technika chybí.

Dostatečně optimisticky naladěn článkem o línech jsem si řek, že bych to nakonec moh zkusit i s mým feederem a trošku je pohledat i tady u nás. Na líny jsem tu zatím příliš často nenarazil. Vybral jsem si jeden flek plnej vodních rostlin na slepým Labským rameni. Zrovna tady jsem ještě nikdy nechytal a místo mi přišlo dostatečně zarostlý.  Vypravil jsem se v sobotu zrána a k mýmu překvapení jsem podle břehu potkal tři další rybáře. Místo je to asi frekventovanější než jsem si myslel podle mojí první sondáže. Ale nijak mě to neznepokojilo. Našel jsem si flíček v křoví, přede mnou malá cestička mezi vodníma rostlinama - jo, tam budu nahazovat. Z obou stran hustej porost, to bude vono. Poránu byla voda plná aktivity, listy vodních rostlin se hejbaly vo sto šest. To ale nebyli líni. Na místní cejny přišlo jaro a byl to teda tanec. Šplouchance u břehu i uprostřed, až jsem si co chvíli říkal jestli někdo ze sousedních rybářů neskáče po hlavě za prutem do vody. Trošku jsem zaváhal jestli tu vůbec lovit a přeci jen nedopřát cejnům klid. Velký guru Milan Tychler taky vždycky píše, že když vidí jak se ryby třou, radši jde nahodit jinam. Ale nakonec jsem se rozhod pokračovat. Na cejny přeci jen primárně necílím a snad mi to odpustěj, kdybych náhodou některýho z nich nalákal na svoji nástrahu. Vždyť půjde stejně hned zpátky do vody. 

Vzal jsem si s sebou jen svůj lehoučkej picker. Na něm slabej silon 14 s 20 gramovým krmítkem a 14 fluorcarbonovým návazcem. Malej háček číslo 12 jsem na úvod osadil chuchvalcem červíků s malým rohlíčkem nakonec. Krmení sladký s převahou strouhanky a trošku vylepšený melasovým vanilkovým posilovačem, kterej jsem dostal jako dárek k mojí objednávce z rybářskýho eshopu. Žádný červy do krmení. Budu místo jen průběžně dofutrovávat bonduelkou, kdyby se zachtělo přijet třeba nějakýmu kapříkovi. Chvíli se nic moc nedělo. Okolo mýho krmítka se listí na vodě hejbalo jak vzteklý, ale zaběr žádnej. Nahodil jsem asi pět krmítek směsi a přišel malej cejn. Hned za ním druhej drobek. Cejny jsem ale dneska lovit necthěl, přeci jen mají jinou důležitější aktivitu na práci než mi viset na prutu. Změnil jsem nástrahu a zavěsil jsem pod háček na rychlozarážku půlku malý červený halibut pelety. A abych tu dobrotu trošku přizvednul ode dna, vyrobil jsem takovýho kaprařskýho panáčka alá Karel Nikl a doplnil peletku půlkou voňavý oranžový plovoucí micro-boilie kuličky. Vytrvale jsem futroval jedno místo zaměřený klipem na navijáku. 

Netrvalo ani půlhoďku a na háčku jsem vytáhnul jednu obří plotici. Aha, změna správným směrem. Obnovil jsem svůj peleta/boilie sendivč a šup s tím zpátky do vody. Když se mi špice ohnula skoro až k vodě, bylo mi jasný, že tentokrát to bude něco většího a lín to patrně nebude. Z džungle vodního listí se mi podařilo vytáhnout nádhernýho šupíka s dýlkou 53 cm. Na ten slaboučkej silon to byl teda souboj. Několikrát samozřejmě zajel mezi listí a stonky, ale k mýmu překvapení všechno vydrželo bez úhony tak jak mělo a kapřík se podíval na chvilku do podběráku. Další změna nástrahy na větší žížalu přinesla novej záběr podobný razance. Tentokrát lysec, malinko kratší než předchozí šupináč. Opět bezvadnej souboj mezi leknínama s pickerem ohnutým do paraboly špičkou skoro až k vodě. 

Sluníčko už stálo hodně vysoko a pěkně se opíralo. Rybí aktivita k poledni trošku polevila a já už měl svůj kbelíček sladkýho mixu skoro vyházenej. Rozhod jsem se to pobalit. Byla to fajnová výprava i když bez línů, na který jsem se původně vypravil. Dokážu si představit že takováhle džungle vodního rostlinstva dokáže bejt pro ryby fascinujícím úkrytem a že určitě ukrejvá další překvapení. Rozhodně se na tohle nebo podobný, pro běžnýho rybáře začátečníka jako jsem já, porměrně obtížně chytatelný místo ještě vypravim. Je třeba nabírat další a další zkušenosti. Tahle lekce byla super!

Komentář ke článku (0)

Už je to skoro taková malá tradice. Třetí sezónu chodím na ryby a potřetí jsem si vzal v práci na den svejch narozenin volno a jako oslavu významnýho dne šel k vodě. Pro mě nejlepší oslava. Nic složitýho jsem nechtěl vymejšlet. Sněhová voda v Labi už opadla, břehy ještě nejsou zarostlý vysokou trávou, a tak jsem vyrazil do města na takovej lehkej jarní urban fishing. 

Komentář ke článku (0)

A je tu nová sezóna! Letošní zima byla opravdu zima s velkým Z. Na dírky jsem se sice nedostal, ale příští rok se určitě hecnu. Veletrhů, výstav, literatury, příprav a dalších zimních aktivit už bylo dost. Teď konečně povolily ledy a opadla velká voda na Labi i na Orlici a tak jsem vyrazil. Chce se říct, že již tradičně moje zahajovací vycházka vedla na Orlici. Vybaven echolotem, který jsem si nadělil pod stromeček byl jsem zvědavej, co se mi tam pod hladinou ukáže. Jestli opravdu na sonaru najdu nějakou tu rybku. Po fajnovým začátku minulý sezóny na stejném místě, kdy se mi zadařili dva krásní kapříci jsem se vybavil prakticky totožnejma nástrahama a návnadama - šlapanej rohlík, černej slanej mix s troškou rumu a navíc pár barevnejch červíků. Zvolil jsem method krmítka a slaboučký forpasy z 14 fluorcarbonu s malinkým háčkem. 

Bez potvrzení výskytu ryb na displeji echolotu jsem nahodil prostě někam před sebe. Vsadil jsem tentokrát na dva pruty. Jeden lehoučký picker s 20g method krmítkem  a druhý delší s 40 gramem, který jsem odhodil trošku dál od břehu. První záběr na sebe nenechal dlouho čekat. Prakticky, ještě dřív než jsem navázal druhý prut poťukala mi pickerová jednouncová špička. Malej cejn zabral na balíček červenejch červů na háčku. Nechal jsem na pickeru červíky a zopakoval místo. Cejni si zřejmě moje rumový černý krmení zřejmě našli, protože brali poměrně pravidelně. Nebyl to teda žádnej cvrkot, přeci jen voda je ještě chladná a je teprv začátek března, ale můžu říct, že na záběr jsem nečekal dýl než nějakejch 10 minut. 

Zajímavý bylo, že na delší prut, dál od břehu nepřišel jedinej záběr. Myslím si, že to nebylo ani tím, že by zrovna takhle daleko od břehu ryby nebyly. Několikrát se mi stalo, že jsem vytáhl červíky ožužlaný. Spíš si myslím, že byť jsem použil tu nejměkčí špičku, byla pořád asi ještě moc tuhá v provnání s lehkým pickerem. Prostě jsem jemnej zimní záběr na prutu neviděl. No a taky foukal dost silnej vítr a moc nepolevoval. 

Po přibližně pěti cejnech jsem změnil nástrahu a přidal jsem pod háček suchej šlapanej rohlík. Za chvilku šla špička pickeru k zemi. Poměrně silnej záběr na začátek března přinesl moc pěknýho padesáticentimetrovýho kapříka. Na pickerovým prutu opět krásnej souboj. Takový hezký ryby nelovím ani v létě :) No tak snad jsem si to nevysřílel hned na první vycházce. Tatáž nástraha na delším prutu nepřinesla znovu žádnej záběr. 

Po prvním kapříkovi se mi už žádného dalšího na rohlík přesvědčit nepodařilo a tak jsem pokračoval v cejním tempu až do vyprázdnění kbelíčku s krmením. Musím říct, že zahájení letošní sezóny proběhlo překavpivě dobře. Moc jsem se už k vodě těšil. Loni se mi podařio zahájit přeci jen o měsíc dřív. V každým případě jsem si ale i letos potvrdil svoji loňskou takticku se slaným tmavým mixem a štípaným rohlíkem, za což jsem rád. Teď doufám, že nadcházející sezóna bude alespoň taková jako moje první vycházka. 

Komentář ke článku (0)